Nedaří se mi
pochopit systém práce na oddělení. Všechny doktorky si stěžují, jak
vzhledem k personální krizi přibylo neuzavřených chorobopisů, a jak se nic
nestíhá, ale přitom denně hodinu ráno a hodinu odpoledne na lékařáku hromadně
klábosí nad hrnkem kafe. Já tam strnule poposedávám a přemýšlím, z jakého
důvodu se nepracuje. Probíhá úklid na oddělení? Mají sestry předávku, a tím
pádem všechny potřebné papíry? Čeká se na nějakého lékaře? Nemám jít třeba sama
něco dělat? Nebo mám sedět s nima a tvářit se zúčastněně?
Je to den
ode dne víc vyčerpávající - nikdo nejeví zájem, zapojit mě do hovoru a já
ztrácím chuť bedlivě naslouchat každému slovu. Prostě začínám automaticky
vypínat - žvaňte si o čem chcete a dejte mi pokoj….
Někdy ale
doktorky mezi sebou vůbec nic neříkají, jen v tichosti meditují a zadumaně
si vychutnávají svou chvilku klidu…
Němci jsou
vůbec nudný národ. Jsou chladní a nekomunikativní. Katka z Halle mi
popisovala, jak probíhala oslava narozenin jedné z Němek-prostě si sesedli
k jídlu a mlčeli. Sem tam něco prohodili se sousedem. A na závěr nadšeně
zhodnotili, jak se jim to tentokrát povedlo…
Denně se
ráno na oddělení objevuju sama. Službu konající lékařka se kolem mě pokaždé jen
mihne a zmizí kdoví kam. Prý na Wochenstation. Co to jako je? Na přímé dotazy
nedostávám přímé odpovědi. Ptát se víckrát je nežádoucí. Až po několika
dnech jsem odvodila, že se jedná o místnost, kde se vyšetřují novorozenci.
Dělají se tam první prohlídky po porodu, nebo poslední před propuštěním? Nebo
obojí? Mám tam jít taky pomáhat, nebo dělat sama vizity na oddělení větších
dětí? Když se nabídnu, utře mě Frau Rapp, ať si nejdřív laskavě dodělám svojí
práci? Co je vlastně moje práce? Když se nenabídnu, vypadá to, že se práci
vyhýbám? Co mám dělat?
Váhavě tak
ráno co ráno začnu sama s vizitou a pozoruju reakce okolí. Mám pracovat
opravdu sama? Nebo musím počkat na vedoucího lékaře? Mám provést odběry krve?
Nebo je zvykem, že to dělají sestry? Když přijde Frau Rapp a sjede mě ledovým
pohledem, nejsem si jistá, jestli se jen špatně vyspala, nebo jsem udělala něco
špatně. Nepomáhá ani vřelý úsměv, ani kmitání od pokoje k pokoji. Frau
Rapp mě den co den pozoruje, jako by cucala kyselý bonbon.
„Nemusíte
procházet všechny pokoje a vyšetřovat každé dítě!“, promluvila na mě konečně po
několika dnech během mé ranní vizity. „Je nutné zapsat nález jen u dětí, které
jsou na tom špatně, nebo které se naopak chystáme propustit. Nic jiného po vás
nikdo nechce!“ „Aha…hmm… to jsem netušila…“, přikývla jsem trochu váhavě,
jestli jsem rozuměla správně, a v duchu si to zmateně překládala-oni
nevyšetřují děti denně?!! Vždyť tyhle ranní vizity jsou jedinou částí dne, kdy
jsem si všimla, že někdo z doktorů šáhne na dítě. V Čechách se dítě
kontrolovalo za den 3x –ráno, odpoledne a večer! Frau Rapp mě chvíli mlčky
pozorovala, a pak přívětivě dodala: „toto dítě již včera vyšetřovala Frau
Knap, proč ho chcete vidět ještě vy?..“ Jen jsem nevěřícně otevřela pusu a Frau
Rapp pokračovala: „ …a nezapomeňte zajít na oddělení Kojenců spritzen. Frau
Kauf dnes není v práci, takže by děti zůstaly bez antibiotik…“ Překvapeně
jsem zamrkala a zatvářila se nechápavě- jak jsem to asi měla vědět, že na
Kojencích dnes nikdo není? A navíc, že tím pádem leží starost s podáváním
antibiotik na mě. To mám teď jako odhodit fonendoskop, přerušit vizitu na
Větších dětech a běžet na Kojenecké? Jako TEĎ HNED? Nejistě jsem se tam teda
rozešla a sledovala, jestli bude mít Frau Rapp něco proti. Když nic neříkala,
usoudila jsem, že jsem to pochopila správně. Proboha-nerozumím prostě úplně
KAŽDÉMU SLOVU co říká-třeba to myslela jinak, CO JÁ VÍM!
Na Kojencích
jsem podala připravené antibiotika a vrátila se zpátky na Starší děti. Do
předávky zbývalo 10 minut. Když jsem se nejistě začetla do zbytku papírů, které
jsem ještě nestihla probrat, otočila se ke mně Frau Rapp a kousavě poznamenala:
„No na co čekáte, ještě nemáte hotovou vizitu na všech pokojích, s takovou
to nestihnete….“ V očích jsem měla naprosto prázdný výraz-vždyť mi ani ne
před čtvrt hodinou vynadala, že se nemám starat o všechny děti. A teď mi
vyčítá, že nestihnu prohlídnout celé oddělení. Dozvím se někdy vůbec, co
mám vlastně dělat?...
Naši malí
pacienti mají na oddělení volný režim. Povalují se před televizí, nebo pobíhají
mezi pokoji. O nějaké disciplíně nemůže být ani řeč. Je tu zvykem, že děti mají
po celý den přilepené sluchátka od televize a rádia na uších a čučí na pohádky,
nebo s přivřenýma očima pokyvují hlavou do rytmu techna. Vizita nevizita.
To, že chci zjistit, jestli se jim nepřitížilo, je evidentně obtěžuje. Nikdo to
tady neřeší. Hlouček doktorek se tak dennodenně jen chápavě usmívá, když se
k nim dítě otočí zadkem a přetáhne si přes sebe peřinu, aby ho nerušily.
Sem tam někdo z personálu zavrtí hlavou, že by se televize mohly aspoň na tu
vizitu vypínat, ale tím to hasne. Menší děti bez rodičů se zmateně batolí mezi
pokojema a s prstem v puse nás zvědavě pozorují. Sestřičky je se
smíchem míjí: “Och, zlatíčko, málem jsem tě zašlápla, kam ty vůbec
patříš?…“.
Přemýšlela
jsem, co by německý personál říkal na naše české vizity. Děti při nich ležely
vysvlečené v pozoru na posteli, pomalu ani peřina nesměla být zmačkaná.
Respekt v očích, sestra při ruce. Tady si vizitu obcházím sama, tahám děti
od stolů se snídaní a zakopávám o kýble uklízeček, protože na oddělení se dělá
všechno naráz od 7 do 8 ráno-vizita, rozdávání jídla i úklid pokojů. Nechápu
to. Ale jsem jediná, komu to přijde divné….
Žádné komentáře:
Okomentovat