10

Jak už jsem psala, den tady tedy plyne zvláštně podivným tempem. Ráno v 7 hodin stále nevím, co je nejvhodnější a nejpřijatelnější uplatnění mých dvou volných rukou. Volají si mě tam, kde jsem zrovna potřeba, jak Popelku při šití šatů na ples. V hlavě mám tak ze všech informací akorát pořádný zmatek a vždycky se najde někdo, komu moje přítomnost vadí. Nebo schází. 

Primářka mi řekla, že se mám každý den v sedm hodin ráno hlásit u ultrazvuků, abych se naučila sonografovat kyčle. Když jsem tam vyrazila a obeznámila za chůze se svým cílem sestry na stanici Větších dětí, založily si nesouhlasně ruce v bok: „No a tu práci tady udělá jako kdo?“ koukaly na mě, jako bych jim oznámila, že si jdu válet šunky. „Hmm…to nevím…“, zamyslela jsem se, „…..ale na příkaz primářky mám momentálně jít dělat ultrazvuky, takže….“ odmlčela jsem se a významně dodala: „ bis später…(uvidíme se později)“. Sestry zmlkly a s bručivým „na ja…“ mě nechaly odejít.

Ultrazvuky kyčlí jsou pro mě další noční můra. „Už jste ho někdy viděla?“, zeptala se mě Frau Schenk přátelsky, ale opět zcela nesrozumitelně. Co tím myslela? Jestli jsem viděla tento přístroj (který je zcela jiný, než jakým děláme nahoře sono břicha)? Nebo jestli už mi někdo z personálu sona kyčlí učil? Nebo jestli jsem už kyčle vyšetřovala v Čechách? Nebo jestli mi to někdo v Čechách aspoň vysvětloval?... „Nein…“ shrnula jsem své myšlenky zkrátka dohromady a přiznala vše bez okolků.

„To není nic těžkého, ukážu vám to…“usadila se ztěžka před přístroj, zakryla ovládací panel svým tělem a začla přeblikávat mezi zadáváním jména pacienta, typem sondy, pravou kyčlí, levou kyčlí a měřením. Nahlížela jsem jí přes jedno rameno, pak přes druhé, marně hledala skulinu, kterou bych něco viděla. Když už se mi to povedlo, převelela mojí pozornost na umístění sondy na dítěti, pak na obrazovku, pak zpátky na panel - pokaždé se zpožděním, při kterém dělala už něco jiného. Do toho si polohlasně drmolila něco ve smyslu: "…no a tady prostě vyznačím linii (???) a tady linii (???) a tady (???) a úhel alfa je 62 (26?) a beta…(???), no vidíte…..kyčel  je v pořádku…“

Ani v nejmenším jsem netušila, co právě udělala. A v jakém pořadí. Co mačkala, s jakým cílem, co měřila, co je norma - prostě vůbec. Ale vyzařoval z ní takový klid, že jsem jen pokrčila rameny a sedla si na místo, které pro mě uvolnila. Odhodlaně jsem do ruky vzala sondu a připlácla jí na místo, kde by mohla být kyčel. Vzpomněla jsem si přitom na scénu z filmu „Kdopak to mluví“. Tu, ve které zůstalo batole samo v autě, strčilo klíč do zapalování a mumlalo si vesele : „na řízení auta nic není, prostě tady tu věc strčím sem, točím tady tím kulatým před sebou a jedu…“

Tak já jedu, tvá Máňa.

Když jsem se pak primářce odpoledne zmínila, že mi sono není jasné, a jestli tady mají knihovnu, kde bych si mohla půjčit nějaké učebnice, položila přede mě tlustou knížku a se slovy -„ tady najdete všechno“ - mě s ní nechala o samotě. Ano, bylo tam opravdu všechno - až na základní a jednoduchý obrázek, kde by byly tři linie a úhly a obraz, který mám vlastně hledat. Marně jsem si pročítala dlouhé německé odstavce a proklínala celý svět. Když se mě pak primářka ptala, jestli jsem tam všechno našla, odpověděla jsem jí, že si budu muset něco vyhledat na internetu, protože z téhle knížky mi to jasné nebylo.  „Mimo jiné je německy…“, dodala jsem na vysvětlenou, když nevěřícně vrtěla hlavou. „Ach tak…“ pokývala  jakoby chápavě, ale v očích se jí zračilo-„no a?“

To jsou tady ti lidi vážně tak zabednění? Nerozumím cizím termínům v němčině. Musím si je PŘELOŽIT. Věta za větou je pro mě problém. Umí si to představit? A navíc-když jim říkám, že jsem sono kyčlí nikdy nedělala, nechápou, co to znamená? Předpokládají snad, že nás sono-nález učili na fakultě? Že jen potřebuju vysvětlit obsluhu přístroje? Že jinak přirozeně vím, co se na kyčlích měří?  Až když jsem si pak doma odpoledne vyhledala na internetu základní informace, zhnuseně jsem si ulevila-stačilo, kdyby mi nakreslily jednoduchý obrázek na kus papíru během pití kafe…Zabilo by je to?

Když už jsem se začala orientovat v dokumentaci starších dětí, systému zapisování ordinací, druhů léků i dávkování a postupu v jednotlivých léčbách, stačilo mi ke štěstí si to jen dostat pod kůži. Zajet si to jako rutinu. Místo toho jsem byla odvolána další ráno na Kojence - Frau Kauf měla dovolenou a bylo potřeba udělat ranní vizitu. Že tam je všechno jinak, včetně spolupráce sester, je jasné. Chodí sestra se mnou, nebo mám jít zase sama? Kde tu mají sluchátka? Můžu používat svoje? I na novorozence v inkubátoru? To snad ne. V Čechách měl každý nedonošenec svůj vlastní fonendoskop, aby se zamezilo přenosu patogenů z dítěte na dítě. Dodržují tohle základní pravidlo hygieny i tady?

Proč mi sestra děti nepřipraví? To si mám každé dítě vybalit a vysvléct sama? Nesmírně to zdržuje. Obzvlášť, když má dítě na sobě tři různé vrstvy, jedna se zapíná na zádech a druhá se balí přes břicho. „Nebo to bylo obráceně?...“,zkoumala jsem kusy prádla nešťastně, přikládala je k dítěti a přemýšlela, jak vypadalo na začátku, abych ho do postele vrátila v původním stavu. Převracela jsem vysvlečené dítě v rukou na všechny strany –„nemám vůbec tušení, kterou stranou tě zabalit zpátky….“-povzdechla jsem si nakonec a navlíkla to na něj, jak mi to přišlo pod ruku. Blbě samozřejmě…

Dokumentaci kojenců jsem zatím nezkoumala, čas na to stejně nebyl, prostě jsem je vyšetřila a nález napsala do volné kolonky, nazdar.

Další ráno jsem byla v 7 hodin odvolaná za Frau Kauf k porodu. Ač jsem to u nás na neonatologickém kolečku dělala běžně, tady je to opět problém. Všechno je jinak. U nás bylo pravidlem navléct se do pláště, vzít si roušku, rukavice, čepici, připravit fonendoskop, zkontrolovat kyslík, odsávání, laryngoskop, masku, vyptat se sester na důvod pediatra při porodu, nebo proč se dělá císařský řez. Člověk věděl, kde co najde, jak co bude probíhat - a hlavně - když nastala akutní změna stavu, nečekaná akce - prostě se s ostatníma v rychlosti domlouval, co se stalo, jak to probíhalo, co teď dělat…ČESKY mimochodem! 

Tady jsem se snažila registrovat odlišnosti a vštípit si je, nejistá, jestli je chápu správně. Místnost na ošetřování dítěte mají až na druhé straně chodby - to sestra nese dítě od sálu přes půlku oddělení? Navlíknou si jen rukavice - co ostatní části oděvu? Vždyť v téhle haleně jsem den předtím vyšetřovala dítě s průjmem. Zašpiněná není, ale čistá s takovou taky ne. Froté ručníky dávají nahřívat do mikrovlnky - fakt? A nespálí se to? Při vyndávání mi ručník přišel vyloženě horký - to mám pak dát na dítě? Když dítě přinesou, otřou ho sice od plodové vody a krve, ale nechají ho pak zabaleného ve stejné pleně, jen ho překryjí nahřátým ručníkem - proč mu nedají čisté a suché věci? Dítě pak nechají 5 minut ležet, stojí nad ním celou dobu a sledují,co dělá-není to trochu zbytečné? Když vypadá dobře, mohlo by se už  předat k muchlování rodičům. 

Nakonec se procedury značí do dokumentace. Frau Kauf v rychlosti nalistovala příslušnou stránku ještě dřív, než jsem jí stačila doběhnout - nemohla chvíli počkat? Vůbec nevím, odkud papíry vzala, na co se přitom ptala sester nebo jestli už během toho nějaký papír nevyplnila. „Napište sem, že vše probíhalo v pořádku, nebylo třeba zvláštních opatření…napište to prostě JEDNODUŠE…“, poradila mi kamarádsky Frau Kauf. „…Můžu česky?...“ chtělo se mi jí odpovědět. Nic není v cizí řeči jednoduché, verstehen Sie?

A tak ty rána, řekla bych, zatím dost nesnáším. Hlavně proto, že všichni jsou den za dnem víc a víc přesvědčení, že už nemůžu mít s ničím žádný problém. Když se po nenadálých událostech vrátím okolo půl osmé zpátky na stanici větších dětí, Frau Rapp (jo mimochodem, zjistila jsem, že její křestní jméno je Růža. To sedí! )  s ledovým klidem pokračuje v práci a nechá mě trapně čekat na rozkaz. Když se sama rozejdu nazdařbůh k nějakému pokoji, zarazí mě chladným: “tam už jsem byla!“, aniž by zvedla hlavu od papírů. Jak jsem to měla asi vědět, když dokumentaci má ona? Když na ní jedno ráno promluvím, abych se zeptala, evidentně jí vyrušuju, když nepromluvím a trpělivě čekám, tak dle jejího výrazu lelkuju. „Aha…hmm…a co je tedy ještě třeba udělat?...“snažím se pokaždé o bezstarostný tón. „ Už jen pokoj ten a ten….“ Odpoví  kousavě, jako by to bylo všem mimo mě naprosto jasné. 

„Hele, Růžo, jestli máš se mnou problém, tak mi to řekni narovinu! Nebudu tady s tebou denně zbytečně cukrovat. A lezeš mi krkem, abys věděla!...“. Rázovala jsem si to vztekle k pokoji a přinutila se odpárat si ten láskyplný úsměv, kterým tady na všechny plýtvám…Je to studená německá pakáž!

Děti volně přechází mezi pokojema a mísí se mezi sebou. Jak rybičky v akváriu. Jmenovky na rukou nemají a když se zeptám, jak se jmenují, většinou jim napoprvé neporozumím, nebo to v hlavě neudržím dál než do třetího pokoje. Cedulky se jmény před pokojem neexistují. Kvůli ochraně soukromí, či co. Já mít v nemocnici dítě, tak teda spíš vyžaduju, ať je zřetelně popsáno ze všech stran, aby snad nedošlo k nějakému omylu. Známe, jak to chodí...

Některé děti mají jméno napsané na rámu postele, ale pravidlem to nebývá. Většina dětí stejně není na svém místě. V dokumentaci číslo pokoje chybí. Diagnosy (jak už jsem psala) bývají nečitelné. Nemám se čeho chytit. Když mě někdo pošle ke konkrétnímu dítěti, nevím, kde ho najít. Ani podle čeho. Jistá si jsem jen u dětí, které jsem si sama přijala. Do práce chodím radši o 10 minut dřív a tvořím si podrobný seznam do mého tlustého bloku. A snažím se, aby mě u toho nikdo neviděl. Připadám si jak blázen.