11

V osm hodin nastává dennodenně hodinová meditace u kafe. Normálně se tomu teda říká PŘEDÁVKA, ale ta se většinou uskuteční v mezidobí uprostřed vyprávění historek, že si kolikrát nejsem jistá, jestli UŽ vlastně proběhla. Přijde mi, že předání informací ze služby se tu nepovažují za podstatné. Kolikrát mě něco zaujme, nebo nerozumím úplně přesně, ale v nastavené atmosféře je prostě NEVHODNÉ se ptát. A tak se neptám.

Do devíti hodin se nic nedělá. Denně mě to znervózňuje-jednak mi vadí, že se práce odsouvá a jednak tu hodinu stejně celou promlčím a nijak si jí neužiju. Točím si před sebou hrnkem kafe a přemýšlím, co všechno by se dalo stihnout. Snažím se poslouchat a odšifrovávat rozhovory, ale už nemívám nutkání se jich za každou cenu zúčastnit. Nikdo o to nestojí, tak co….

Po deváté se začne s vizitou. Rozvážně se projde pokojema a shrne se, co je v plánu. Celé to většinou netrvá ani 15 minut.

Od 9:15 do 11:30 (kdy se odchází na oběd) se děti propouští, nebo přijímají, nebo vyšetřují-jak už jsem v jednom z minulých dopisů psala. Dělám všechno, co je zrovna potřeba, ale když práce utichne, nejradši bych se konečně začetla do celé dokumentace a trochu si utřídila myšlenky. Potřebovala bych se naučit pár jednoduchých vět, které používat při běžném propuštění. Pak při doporučení s diagnosou bolestí břicha, nebo zápalu plic. Nejlíp z odložených chorobopisů-protože ty z oddělení mi neustále kradou sestry (tváří se při tom, že na ně mají stanné právo, a ať je laskavě neotravuju). Odložené chorobopisy je ale zas třeba uzavírat (proboha nechtějte to teď po mě, vysílám do okolí zoufalé pohledy, když na hromádku nedodělaných chorobopisů přijde řeč při předávce)-takže ty mi zas odebírá Růža. Kde jinde se mám inspirovat těma JEDNODUCHÝMA větama, které do papírů psát? Vždyť i v Čechách si člověk musí trochu zajet „řeč od fochu“-fráze, které se běžně používají. Já je prostě sama nevymyslím. Ne s mojí němčinou.

Chtěla bych si taky v klidu pročíst papíry, které mám občas dávat rodičům podepsat-vůbec nevím, co se v nich píše. Zajímalo by mě taky znovu to sono kyčlí-neumím nález popsat německy, chtěla bych si ho vyhledat v té knížce, co mi dávala primářka.

Taky bych si potřebovala zaskočit na osobní oddělení, protože už dorazila moje aprobace a musím vyřídit pár papírů. A přeložit si je, samozřejmě.

Ráda bych si ještě zašla na Kojenecké oddělení a trochu si udělala jasno v jejich dokumentaci. Pročíst si, co a jak jsou zvyklí léčit a jak moc se to liší od našich postupů. Na nic z toho ale nemám nikdy čas. Růža mě pokaždé něčím zaúkoluje, nebo si mě zavolá primářka, nebo jdu dělat příjem-prostě den za dnem mě někdo odtrhne od rozdělané práce a chce po mě něco nového. A po práci na to taky nemám čas-teď, díky aprobaci, se nastartovalo nové byrokratické kolečko-bankovní účet, finanční úřad, daňový poradce…A všude přirozeně zavírají po 17.hodině. Nehledě nato, že ty stohy papírů z úřadů si musím samozřejmě doma ještě pročíst, vyplnit, podepsat. Předtím ale pečlivě slovo od slova přeložit…

Další ráno mě odvolali k vyšetřování novorozenců před propuštěním. Součástí prohlídky je i detailní neurologické vyšetření, které jsem doslova tahala z paty. U nás se vyšetřoval a zapisoval vpodstatě jen jeden z reflexů. Tady jsem s dítětem musela cvičit, jako kdybych chtěla vyvrátit vrozenou vadu mozku a bylo mi jasné, že mám o další starost na odpolední učení navíc. Když jsem chtěla zapsat nález do dokumentace, zjistila jsem, že na ní chybí jméno dítěte. Už mě unavuje se věčně někoho na něco vyptávat, ale i když jsem všechny papíry PEČLIVĚ prošla třikrát, objevila jsem jen štítek s ženským jménem (naštěstí znělo žensky) a já si byla jistá, že jsem vyšetřovala chlapečka (ještěže chlapi maj varlata). „Prosímvás,…“obrátila jsem se na sestru, která mi při vyšetřování dětí asistovala, „…nemůžu najít na papírech jméno dítěte, poradíte mi?...“ Jako úplně všichni Němci, které jsem zatím potkala, mi neodpověděla na mojí otázku PŘÍMO, ale začla za drmolení s úsměvem převracet stránky, ukazovat na jednotlivé kolonky a zakončila to zapíchnutím prstu do přední stránky-„..a zde je jméno matky….“. „Ano, to vidím“, odpověděla jsem trpělivě, „ale mě zajímá jméno dítěte, které bych si mohla zkontrolovat se jménem na postýlce…“ „Oni se totiž často děti jmenují jinak než matka. Mají  příjmení po otci, že?...“ začala se sestra vesele smát. „No přesně…“, přikývla jsem netrpělivě. „Ttakže - kde je to jméno?“ „Ale to vy nepotřebujete…“,zatvářila se sestra zmateně, já vám to dítě vždycky připravím a kdyžtak si můžete dokumentaci zkontrolovat tady podle porodní váhy a míry….“

Mlčela jsem a v hlavě si pomalu překládala, co mi právě řekla, jestli jsem to pochopila správně-přede mnou na stole leží papíry se štítkem matky (který mě absolutně nezajímá), dole v rohu je sestava čísel-váha a míra dítěte. Jediný záchytný bod. Papírů na stole mám víc. Dětí v postýlkách taky a sestra je na vyšetřovací pult plynule přehazuje. Když děti vyšetřuju, uši zacpané sluchátkama a někdo ke stolu s papírama přijde a přehrábne se mi v nich (jako už se to stalo), není šance, jak se zorientovat zpátky. Jedině bych se znovu zeptala sestry, která se nejdřív musí podívat do dokumentace, pak na dítě, pak na jeho váhu a míru, a pak zapřemýšlet, jestli tihle dva patří skutečně k sobě.

Jednoduché a efektivní, že? To víte, Německo, to je ta vyspělá země hned vedle rozvojového Československa….

10

Jak už jsem psala, den tady tedy plyne zvláštně podivným tempem. Ráno v 7 hodin stále nevím, co je nejvhodnější a nejpřijatelnější uplatnění mých dvou volných rukou. Volají si mě tam, kde jsem zrovna potřeba, jak Popelku při šití šatů na ples. V hlavě mám tak ze všech informací akorát pořádný zmatek a vždycky se najde někdo, komu moje přítomnost vadí. Nebo schází. 

Primářka mi řekla, že se mám každý den v sedm hodin ráno hlásit u ultrazvuků, abych se naučila sonografovat kyčle. Když jsem tam vyrazila a obeznámila za chůze se svým cílem sestry na stanici Větších dětí, založily si nesouhlasně ruce v bok: „No a tu práci tady udělá jako kdo?“ koukaly na mě, jako bych jim oznámila, že si jdu válet šunky. „Hmm…to nevím…“, zamyslela jsem se, „…..ale na příkaz primářky mám momentálně jít dělat ultrazvuky, takže….“ odmlčela jsem se a významně dodala: „ bis später…(uvidíme se později)“. Sestry zmlkly a s bručivým „na ja…“ mě nechaly odejít.

Ultrazvuky kyčlí jsou pro mě další noční můra. „Už jste ho někdy viděla?“, zeptala se mě Frau Schenk přátelsky, ale opět zcela nesrozumitelně. Co tím myslela? Jestli jsem viděla tento přístroj (který je zcela jiný, než jakým děláme nahoře sono břicha)? Nebo jestli už mi někdo z personálu sona kyčlí učil? Nebo jestli jsem už kyčle vyšetřovala v Čechách? Nebo jestli mi to někdo v Čechách aspoň vysvětloval?... „Nein…“ shrnula jsem své myšlenky zkrátka dohromady a přiznala vše bez okolků.

„To není nic těžkého, ukážu vám to…“usadila se ztěžka před přístroj, zakryla ovládací panel svým tělem a začla přeblikávat mezi zadáváním jména pacienta, typem sondy, pravou kyčlí, levou kyčlí a měřením. Nahlížela jsem jí přes jedno rameno, pak přes druhé, marně hledala skulinu, kterou bych něco viděla. Když už se mi to povedlo, převelela mojí pozornost na umístění sondy na dítěti, pak na obrazovku, pak zpátky na panel - pokaždé se zpožděním, při kterém dělala už něco jiného. Do toho si polohlasně drmolila něco ve smyslu: "…no a tady prostě vyznačím linii (???) a tady linii (???) a tady (???) a úhel alfa je 62 (26?) a beta…(???), no vidíte…..kyčel  je v pořádku…“

Ani v nejmenším jsem netušila, co právě udělala. A v jakém pořadí. Co mačkala, s jakým cílem, co měřila, co je norma - prostě vůbec. Ale vyzařoval z ní takový klid, že jsem jen pokrčila rameny a sedla si na místo, které pro mě uvolnila. Odhodlaně jsem do ruky vzala sondu a připlácla jí na místo, kde by mohla být kyčel. Vzpomněla jsem si přitom na scénu z filmu „Kdopak to mluví“. Tu, ve které zůstalo batole samo v autě, strčilo klíč do zapalování a mumlalo si vesele : „na řízení auta nic není, prostě tady tu věc strčím sem, točím tady tím kulatým před sebou a jedu…“

Tak já jedu, tvá Máňa.

Když jsem se pak primářce odpoledne zmínila, že mi sono není jasné, a jestli tady mají knihovnu, kde bych si mohla půjčit nějaké učebnice, položila přede mě tlustou knížku a se slovy -„ tady najdete všechno“ - mě s ní nechala o samotě. Ano, bylo tam opravdu všechno - až na základní a jednoduchý obrázek, kde by byly tři linie a úhly a obraz, který mám vlastně hledat. Marně jsem si pročítala dlouhé německé odstavce a proklínala celý svět. Když se mě pak primářka ptala, jestli jsem tam všechno našla, odpověděla jsem jí, že si budu muset něco vyhledat na internetu, protože z téhle knížky mi to jasné nebylo.  „Mimo jiné je německy…“, dodala jsem na vysvětlenou, když nevěřícně vrtěla hlavou. „Ach tak…“ pokývala  jakoby chápavě, ale v očích se jí zračilo-„no a?“

To jsou tady ti lidi vážně tak zabednění? Nerozumím cizím termínům v němčině. Musím si je PŘELOŽIT. Věta za větou je pro mě problém. Umí si to představit? A navíc-když jim říkám, že jsem sono kyčlí nikdy nedělala, nechápou, co to znamená? Předpokládají snad, že nás sono-nález učili na fakultě? Že jen potřebuju vysvětlit obsluhu přístroje? Že jinak přirozeně vím, co se na kyčlích měří?  Až když jsem si pak doma odpoledne vyhledala na internetu základní informace, zhnuseně jsem si ulevila-stačilo, kdyby mi nakreslily jednoduchý obrázek na kus papíru během pití kafe…Zabilo by je to?

Když už jsem se začala orientovat v dokumentaci starších dětí, systému zapisování ordinací, druhů léků i dávkování a postupu v jednotlivých léčbách, stačilo mi ke štěstí si to jen dostat pod kůži. Zajet si to jako rutinu. Místo toho jsem byla odvolána další ráno na Kojence - Frau Kauf měla dovolenou a bylo potřeba udělat ranní vizitu. Že tam je všechno jinak, včetně spolupráce sester, je jasné. Chodí sestra se mnou, nebo mám jít zase sama? Kde tu mají sluchátka? Můžu používat svoje? I na novorozence v inkubátoru? To snad ne. V Čechách měl každý nedonošenec svůj vlastní fonendoskop, aby se zamezilo přenosu patogenů z dítěte na dítě. Dodržují tohle základní pravidlo hygieny i tady?

Proč mi sestra děti nepřipraví? To si mám každé dítě vybalit a vysvléct sama? Nesmírně to zdržuje. Obzvlášť, když má dítě na sobě tři různé vrstvy, jedna se zapíná na zádech a druhá se balí přes břicho. „Nebo to bylo obráceně?...“,zkoumala jsem kusy prádla nešťastně, přikládala je k dítěti a přemýšlela, jak vypadalo na začátku, abych ho do postele vrátila v původním stavu. Převracela jsem vysvlečené dítě v rukou na všechny strany –„nemám vůbec tušení, kterou stranou tě zabalit zpátky….“-povzdechla jsem si nakonec a navlíkla to na něj, jak mi to přišlo pod ruku. Blbě samozřejmě…

Dokumentaci kojenců jsem zatím nezkoumala, čas na to stejně nebyl, prostě jsem je vyšetřila a nález napsala do volné kolonky, nazdar.

Další ráno jsem byla v 7 hodin odvolaná za Frau Kauf k porodu. Ač jsem to u nás na neonatologickém kolečku dělala běžně, tady je to opět problém. Všechno je jinak. U nás bylo pravidlem navléct se do pláště, vzít si roušku, rukavice, čepici, připravit fonendoskop, zkontrolovat kyslík, odsávání, laryngoskop, masku, vyptat se sester na důvod pediatra při porodu, nebo proč se dělá císařský řez. Člověk věděl, kde co najde, jak co bude probíhat - a hlavně - když nastala akutní změna stavu, nečekaná akce - prostě se s ostatníma v rychlosti domlouval, co se stalo, jak to probíhalo, co teď dělat…ČESKY mimochodem! 

Tady jsem se snažila registrovat odlišnosti a vštípit si je, nejistá, jestli je chápu správně. Místnost na ošetřování dítěte mají až na druhé straně chodby - to sestra nese dítě od sálu přes půlku oddělení? Navlíknou si jen rukavice - co ostatní části oděvu? Vždyť v téhle haleně jsem den předtím vyšetřovala dítě s průjmem. Zašpiněná není, ale čistá s takovou taky ne. Froté ručníky dávají nahřívat do mikrovlnky - fakt? A nespálí se to? Při vyndávání mi ručník přišel vyloženě horký - to mám pak dát na dítě? Když dítě přinesou, otřou ho sice od plodové vody a krve, ale nechají ho pak zabaleného ve stejné pleně, jen ho překryjí nahřátým ručníkem - proč mu nedají čisté a suché věci? Dítě pak nechají 5 minut ležet, stojí nad ním celou dobu a sledují,co dělá-není to trochu zbytečné? Když vypadá dobře, mohlo by se už  předat k muchlování rodičům. 

Nakonec se procedury značí do dokumentace. Frau Kauf v rychlosti nalistovala příslušnou stránku ještě dřív, než jsem jí stačila doběhnout - nemohla chvíli počkat? Vůbec nevím, odkud papíry vzala, na co se přitom ptala sester nebo jestli už během toho nějaký papír nevyplnila. „Napište sem, že vše probíhalo v pořádku, nebylo třeba zvláštních opatření…napište to prostě JEDNODUŠE…“, poradila mi kamarádsky Frau Kauf. „…Můžu česky?...“ chtělo se mi jí odpovědět. Nic není v cizí řeči jednoduché, verstehen Sie?

A tak ty rána, řekla bych, zatím dost nesnáším. Hlavně proto, že všichni jsou den za dnem víc a víc přesvědčení, že už nemůžu mít s ničím žádný problém. Když se po nenadálých událostech vrátím okolo půl osmé zpátky na stanici větších dětí, Frau Rapp (jo mimochodem, zjistila jsem, že její křestní jméno je Růža. To sedí! )  s ledovým klidem pokračuje v práci a nechá mě trapně čekat na rozkaz. Když se sama rozejdu nazdařbůh k nějakému pokoji, zarazí mě chladným: “tam už jsem byla!“, aniž by zvedla hlavu od papírů. Jak jsem to měla asi vědět, když dokumentaci má ona? Když na ní jedno ráno promluvím, abych se zeptala, evidentně jí vyrušuju, když nepromluvím a trpělivě čekám, tak dle jejího výrazu lelkuju. „Aha…hmm…a co je tedy ještě třeba udělat?...“snažím se pokaždé o bezstarostný tón. „ Už jen pokoj ten a ten….“ Odpoví  kousavě, jako by to bylo všem mimo mě naprosto jasné. 

„Hele, Růžo, jestli máš se mnou problém, tak mi to řekni narovinu! Nebudu tady s tebou denně zbytečně cukrovat. A lezeš mi krkem, abys věděla!...“. Rázovala jsem si to vztekle k pokoji a přinutila se odpárat si ten láskyplný úsměv, kterým tady na všechny plýtvám…Je to studená německá pakáž!

Děti volně přechází mezi pokojema a mísí se mezi sebou. Jak rybičky v akváriu. Jmenovky na rukou nemají a když se zeptám, jak se jmenují, většinou jim napoprvé neporozumím, nebo to v hlavě neudržím dál než do třetího pokoje. Cedulky se jmény před pokojem neexistují. Kvůli ochraně soukromí, či co. Já mít v nemocnici dítě, tak teda spíš vyžaduju, ať je zřetelně popsáno ze všech stran, aby snad nedošlo k nějakému omylu. Známe, jak to chodí...

Některé děti mají jméno napsané na rámu postele, ale pravidlem to nebývá. Většina dětí stejně není na svém místě. V dokumentaci číslo pokoje chybí. Diagnosy (jak už jsem psala) bývají nečitelné. Nemám se čeho chytit. Když mě někdo pošle ke konkrétnímu dítěti, nevím, kde ho najít. Ani podle čeho. Jistá si jsem jen u dětí, které jsem si sama přijala. Do práce chodím radši o 10 minut dřív a tvořím si podrobný seznam do mého tlustého bloku. A snažím se, aby mě u toho nikdo neviděl. Připadám si jak blázen.

9

Nedaří se mi pochopit systém práce na oddělení. Všechny doktorky si stěžují, jak vzhledem k personální krizi přibylo neuzavřených chorobopisů, a jak se nic nestíhá, ale přitom denně hodinu ráno a hodinu odpoledne na lékařáku hromadně klábosí nad hrnkem kafe. Já tam strnule poposedávám a přemýšlím, z jakého důvodu se nepracuje. Probíhá úklid na oddělení? Mají sestry předávku, a tím pádem všechny potřebné papíry? Čeká se na nějakého lékaře? Nemám jít třeba sama něco dělat? Nebo mám sedět s nima a tvářit se zúčastněně?

Je to den ode dne víc vyčerpávající - nikdo nejeví zájem, zapojit mě do hovoru a já ztrácím chuť bedlivě naslouchat každému slovu. Prostě začínám automaticky vypínat - žvaňte si o čem chcete a dejte mi pokoj….

Někdy ale doktorky mezi sebou vůbec nic neříkají, jen v tichosti meditují a zadumaně si vychutnávají svou chvilku klidu…

Němci jsou vůbec nudný národ. Jsou chladní a nekomunikativní. Katka z Halle mi popisovala, jak probíhala oslava narozenin jedné z Němek-prostě si sesedli k jídlu a mlčeli. Sem tam něco prohodili se sousedem. A na závěr nadšeně zhodnotili, jak se jim to tentokrát povedlo…

Denně se ráno na oddělení objevuju sama. Službu konající lékařka se kolem mě pokaždé jen mihne a zmizí kdoví kam. Prý na Wochenstation. Co to jako je? Na přímé dotazy nedostávám přímé odpovědi. Ptát se víckrát je nežádoucí. Až po několika dnech jsem odvodila, že se jedná o místnost, kde se vyšetřují novorozenci. Dělají se tam první prohlídky po porodu, nebo poslední před propuštěním? Nebo obojí? Mám tam jít taky pomáhat, nebo dělat sama vizity na oddělení větších dětí? Když se nabídnu, utře mě Frau Rapp, ať si nejdřív laskavě dodělám svojí práci? Co je vlastně moje práce? Když se nenabídnu, vypadá to, že se práci vyhýbám? Co mám dělat? 

Váhavě tak ráno co ráno začnu sama s vizitou a pozoruju reakce okolí. Mám pracovat opravdu sama? Nebo musím počkat na vedoucího lékaře? Mám provést odběry krve? Nebo je zvykem, že to dělají sestry? Když přijde Frau Rapp a sjede mě ledovým pohledem, nejsem si jistá, jestli se jen špatně vyspala, nebo jsem udělala něco špatně. Nepomáhá ani vřelý úsměv, ani kmitání od pokoje k pokoji. Frau Rapp mě den co den pozoruje, jako by cucala kyselý bonbon. 

„Nemusíte procházet všechny pokoje a vyšetřovat každé dítě!“, promluvila na mě konečně po několika dnech během mé ranní vizity. „Je nutné zapsat nález jen u dětí, které jsou na tom špatně, nebo které se naopak chystáme propustit. Nic jiného po vás nikdo nechce!“ „Aha…hmm… to jsem netušila…“, přikývla jsem trochu váhavě, jestli jsem rozuměla správně, a v duchu si to zmateně překládala-oni nevyšetřují děti denně?!! Vždyť tyhle ranní vizity jsou jedinou částí dne, kdy jsem si všimla, že někdo z doktorů šáhne na dítě. V Čechách se dítě kontrolovalo za den 3x –ráno, odpoledne a večer! Frau Rapp mě chvíli mlčky pozorovala, a pak přívětivě dodala:  „toto dítě již včera vyšetřovala Frau Knap, proč ho chcete vidět ještě vy?..“ Jen jsem nevěřícně otevřela pusu a Frau Rapp pokračovala: „ …a nezapomeňte zajít na oddělení Kojenců spritzen. Frau Kauf dnes není v práci, takže by děti zůstaly bez antibiotik…“ Překvapeně jsem zamrkala a zatvářila se nechápavě- jak jsem to asi měla vědět, že na Kojencích dnes nikdo není? A navíc, že tím pádem leží starost s podáváním antibiotik na mě. To mám teď jako odhodit fonendoskop, přerušit vizitu na Větších dětech a běžet na Kojenecké? Jako TEĎ HNED? Nejistě jsem se tam teda rozešla a sledovala, jestli bude mít Frau Rapp něco proti. Když nic neříkala, usoudila jsem, že jsem to pochopila správně. Proboha-nerozumím prostě úplně KAŽDÉMU SLOVU co říká-třeba to myslela jinak, CO JÁ VÍM!

Na Kojencích jsem podala připravené antibiotika a vrátila se zpátky na Starší děti. Do předávky zbývalo 10 minut. Když jsem se nejistě začetla do zbytku papírů, které jsem ještě nestihla probrat, otočila se ke mně Frau Rapp a kousavě poznamenala: „No na co čekáte, ještě nemáte hotovou vizitu na všech pokojích, s takovou to nestihnete….“ V očích jsem měla naprosto prázdný výraz-vždyť mi ani ne před čtvrt hodinou vynadala, že se nemám starat o všechny děti. A teď mi vyčítá, že nestihnu prohlídnout celé oddělení. Dozvím se někdy vůbec, co mám vlastně dělat?...

Naši malí pacienti mají na oddělení volný režim. Povalují se před televizí, nebo pobíhají mezi pokoji. O nějaké disciplíně nemůže být ani řeč. Je tu zvykem, že děti mají po celý den přilepené sluchátka od televize a rádia na uších a čučí na pohádky, nebo s přivřenýma očima pokyvují hlavou do rytmu techna. Vizita nevizita. To, že chci zjistit, jestli se jim nepřitížilo, je evidentně obtěžuje. Nikdo to tady neřeší. Hlouček doktorek se tak dennodenně jen chápavě usmívá, když se k nim dítě otočí zadkem a přetáhne si přes sebe peřinu, aby ho nerušily. Sem tam někdo z personálu zavrtí hlavou, že by se televize mohly aspoň na tu vizitu vypínat, ale tím to hasne. Menší děti bez rodičů se zmateně batolí mezi pokojema a s prstem v puse nás zvědavě pozorují. Sestřičky je se smíchem míjí:  “Och, zlatíčko, málem jsem tě zašlápla, kam ty vůbec patříš?…“.

Přemýšlela jsem, co by německý personál říkal na naše české vizity. Děti při nich ležely vysvlečené v  pozoru na posteli, pomalu ani peřina nesměla být zmačkaná. Respekt v očích, sestra při ruce. Tady si vizitu obcházím sama, tahám děti od stolů se snídaní a zakopávám o kýble uklízeček, protože na oddělení se dělá všechno naráz od 7 do 8 ráno-vizita, rozdávání jídla i úklid pokojů. Nechápu to. Ale jsem jediná, komu to přijde divné….

8

Frau Rapp a Frau Kauf se střídají v protivných náladách. Podle toho, která z nich je po službě. Vzhledem k tomu, že se mezi sebou mění co čtyři dny, je to vlastně pořád. Snažím se je moc nenaštvat a neotravovat je přiblblýma dotazama. Moc se mi to nedaří.

Frau Kauf mi přikázala, abych šla sama „spritzen“. Zadrmolila pak něco jako jméno dítěte (bylo to opravdu jméno? Vyslovila to tak, že mi to vůbec nic neříkalo) a doplnila číslo pokoje (řekla něco jako„zechsundfírcig“… nebo možná taky „zechsundfinfcig“? no jo-to ale není 64 či 65, došlo mi s malým zpožděním, ale 46 či 56-Němci totiž v číslovkách používají na prvním místě druhou číslici a mě to nesmírně mate). A jako projev vřelosti mi vysvětlila směr-„pokoj za tím a tím pokojem, doleva, rovně, druhé dveře zprava….“. „OK…“ usmála jsem se na ní křečovitě a povzdechla si pro sebe - kdybys tak věděla, že já se ztratila už u slovesa „spritzen“…

Frau Kauf vnímavě zaregistrovala, že se nechytám a zarazila se proto při odcházení. Během té krátké chvilky jsem vydedukovala, co by tak možná mohlo sloveso spritzen znamenat - Spritze je stříkačka, bude to tedy možná něco jako dávat injekci, a tedy nejspíš aplikovat antibiotika do žíly. No tak jestli je to ONO, tak to jsem samozřejmě v pytli, protože z její přednášky z minula si nepamatuju ani barvu úvodního knoflíku na infusní pumpě. Při předvádění mi tehdy nedala ani minimální šanci si postup zopakovat, prostě ho oddrmolila a zmizela. To si vážně myslí, že vím, co dělala?

„Ehm…takže mám teď jít…. aplikovat antibiotika?..... dítěti jménem…?...“ odmlčela jsem se vyčkávavě a nechala si zopakovat jméno. „…které leží tady za rohem, že?...“, odvodila jsem směr z toho, co jsem si pamatovala z ranní vizity. Frau Kauf to důrazně odkývala a namířila si to pryč. „Oh….prosímvás,“ zadržela jsem jí zoufale, „….mohla byste tam ještě tentokrát jít se mnou? Nejsem si totiž úplně jistá, že si pamatuju správný postup při pouštění infuse….“ dokončila jsem pokorně a sledovala při tom, jak ve Frau Kauf narůstá vztek: „ Ale vy to musíte umět dělat sama! To nejde,  abych vám u toho pokaždé asistovala!“, vrtěla rozčilením hlavou. „Ale já to CHCI umět dělat sama!“, nedala jsem se, „ ale v Čechách jsem to nikdy nedělala a tady jsem to viděla pouze jednou! Nechci tomu dítěti ublížit, když si nejsem jistá, v jakém pořadí a co mám stisknout.“ Frau Kauf si hlasitě vzdychla, v očích doslova výraz-co za blbečka jsme si to tady nasadili?…, stiskla rty a se slovy - „zavolejte si na pomoc Frau Knap, já teď opravdu nemám čas!...“ se otočila na patě a zmizela. Stála jsem tam chvilku sama uprostřed chodby a přemýšlela, jestli se mi to všechno jenom nezdá.

Ještě u sestřiček, když jsem v ruce držela telefonní sluchátko, se mi z toho pletl jazyk a já nebyla schopná ze sebe vysoukat otázku, jaké číslo mám vlastně vytočit. Naše doktorky se totiž jmenujou Kauf, Knap a Koch a já už mám z nervových spojů v hlavě takový uzel, že se mi tyhle tři příjmení pletou dokonale dohromady. Abych se tak ještě dovolala na mobil Frau Kauf!

Mina slíbila, že hned přijde, ale nakonec se někde zdržela a dorazila za mnou až ve chvíli, kdy se na oddělení vrátila i Frau Kauf. Ta bezeslova popadla tácek s připravenýma antibiotikama a houkla na mě, ať jdu za ní. Zavedla mě do pokoje, léky postavila vedle pumpy a ukázala na ně: „…tak prosím!“ Úžasně didaktické a povzbuzující, opravdu-mumlala jsem si pro sebe-obzvláště když to celé s obavama sleduje matka dítěte. Sice mladá holka, určitě mladší než já-ale přece jen novopečená majitelka dvoudenního novorozeněte. Které jsem v roztržitosti neuměla z postýlky ani pořádně vybalit. Snažila jsem se vypadat profesionálně, ale cítila jsem, jak mě ty dvě doslova propalují očima. To Frau Kauf vůbec nevnímá, jak hloupě to s takovou celé před tou matkou vypadá? Nemohla jí říct, aby na chvilku odešla, nebo něco takového? Nerozhodně jsem váhala se stříkačkama nad pumpou, až mi Frau Kauf řekla, že první z antibiotik mám podat pomalu přímo do žíly. Před očima jsem měla obrázek našich sestřiček, které cvičenýma pohybama plynule přehazovaly stříkačky, cévky, špunty i svorky jak barman koktejl a vnímala jsem, jak mě žádná z hadiček neposlouchá. Naprostým vrcholem ovšem bylo, když jsem v domnění, že vidím ve špičce stříkačky bublinu a snaze jí vytlačit, vystříkla antibiotikum do vzduchu.

Frau Kauf mi stříkačku vyškubla z ruky a s výrazem hlubokého znechucení odešla namíchat nové. Opřela jsem se vyčerpaně o okraj postýlky, oči zapíchla do spícího dítěte a představovala si, že v pokoji vůbec nejsem. Bylo mi úplně jasné, co té matce zrovna běží hlavou: „Proč si tady něco trénují na mojem dítěti? Má ta slečna vůbec nějakou kvalifikaci? Vždyť evidentně neví, co má dělat! A je normální? Vždyť ani neumí mluvit a nerozumí, co jí ta doktorka říká…“

Když mi Frau Kauf přinesla novou stříkačku, skoro jsem se bála veřejně zkontrolovat, jestli je v pořádku. Při zapínání pumpy a nasazování hadiček jsem se zcela nepokrytě ptala na každý krok. Víc už se degradovat stejně nemůžu, takže co, mávala jsem nad svojí nemožností v duchu rukou…

Když jsem s úlevou opouštěla oddělení zpátky na stanici Větších dětí, zaběhla jsem se ještě zpátky na pokoj podívat, jestli jsem hadičky dostatečně utáhla. Matka zrovna s někým telefonovala, loupla po mě pohledem a do mobilu pokračovala: „…to nic, klidně mluv dál. To je jenom sestra…“

Podávání antibiotik je pro mě vůbec prokleté. Frau Kauf mě zaúkolovala, abych v 11 hodin léky aplikovala již sama. Nastavila jsem si dokonce budíka na mobilu, abych na to náhodou nezapomněla, kdybych zrovna dělala příjem, nebo něco takového. Což se nakonec skutečně stalo, takže k dítěti jsem se dostala až s půlhodinovým zpožděním. Naklusala jsem rovnou k připravenému setu, už s docela jistotou začla přehazovat hadičky, když jsem zjistila, že jsou neprůchozí. Kanyla byla nefunkční! Ucpala se, to se občas stává, musí se vytáhnout a píchnout se nová. Problém je, že malé děti mívají malé žíly a ne vždycky se to podaří. Což se samozřejmě stalo! Stovky zavedených kanyl v minulosti a zrovna tahle prostě nešla. Nezbylo mi, než zbytek použitelných žil přenechat na zavedení kolegyni-tedy Frau Kauf. Když jsem si jí na píchání nechala zavolat, musela si o mě myslet, že jí to dělám schválně. Mějte mě rádi, já za to nemůžu….

7

Ranní vizity probíhají už celkem plynule. Těch pár vět, které ke komunikaci s dětma potřebuju, zvládám téměř bez přemýšlení. Problém nastane, když musím přidat nějakou novou. U malých dětí, které si neumí problémy cizinců s řečí vysvětlit, tak celkem snadno identifikuju vlastní gramatické omyly - registruju jednoduše narůstající zděšení v jejich očích. Čtu jim v nich doslova: „Co ta divná paní po mě chce? Je to vůbec doktor? Nemám zavolat o pomoc?...“

U kluka po úraze hlavy jsem potřebovala vyšetřit hybnost očních bulbů. „Siehe bitte mein Finger…(dívej se prosím na můj prst)“, přidržela jsem mu ukazováček před očima. Kluk místo toho můj prst chytnul a pevně ho držel. Až pak jsem si uvědomila, že jsem sloveso „siehe“ vyslovila zkomoleně, a tak klukovi znělo spíš jako „ziehe… (přitáhni)“.

U holky s bolestí břicha jsem profesionálně prohmatávala podbřišek a vyprávěla jí: „jsem z Čech (holka se usmála)….nemluvím ještě dobře německy (holka se zaposlouchala)….ale rozumím (holka zakývala hlavou)….a vyšetřovat umím (holka se uvolnila)…..nemám ponětí (holce se zděšením rozšířily zorničky)…“ Bodejť, chtěla jsem říct - neměj strach…

Ještě stále se ztrácím i v léčebných postupech. Německé kolegyně striktně odmítají diskusi a nezajímají se, jak se to dělá v Čechách. To, co je samozřejmé u nás, tady není zvykem a obráceně….

„Proč chcete u dítěte, které přišlo pro průjem a zvracení, odebírat vzorky a výtěry stolice?...Že chcete zjistit, zda nemá střevní infekci?... No zatím vypadá dobře, počkáme, až jestli bude mít řídké stolice u nás a podle toho se rozhodneme…“ škrtla moje plány nekompromisně Frau Rapp.

„Snad nechcete rentgenovat dítě jen proto, že má protrahovaný neutichající kašel a rýmu? A že teď trochu teplotuje. A že slyšíte něco málo vlhkých fenomenů nad plícema. Počkáme na zánětlivé parametry z krve, na to, jak bude kašlat u nás, a podle toho rentgen doděláme….“, vrtěla nesouhlasně Frau Kauf hlavou nad mojim návrhem snímku u dítěte odeslaného z obvodu jako zápal plic.

„Sono břicha u dlouhodobých bolestí a zažívacích obtíží? No můžeme to udělat.“, připustila Frau Rapp a pokračovala: „vyšetření stolice je ale opět úplně zbytečné….No a zapomněla jste objednat dechové testy - laktosový, fruktosový a C13. Že jste je u vás nedělali? Tak tady je děláme…“ , štěkla Frau Rapp a odešla. Co že to říkala? C13?  Nebo jsem se přeslechla a bylo to C 30? Na co ten test vůbec je? A objednat znamená odklikat v počítači, nebo jen napsat do papírů pro sestry? Do dokumentace sester, nebo doktorů? Ježišmarjá! Ať se jdou všichni vycpat! Nemůžou mi to říct jinak, než na půl huby? Myslím, že na mě je dost zřetelně vidět, že mi to není jasné. Čím víc ale zmateně koukám, tím víc mám dojem, že si mě okolí vychutnává.

Frau Rapp si mě takhle jednou nechala zavolat do příjmové ambulance. „Fyzikální vyšetření mám již hotové, je potřeba doplnit aktuální anamnesu, vyzpovídat rodiče a vzít krev…“trousila směrem ke mně Frau Rapp a odebírala k odchodu. Dodala ještě něco, čemu jsem nerozuměla, a už už zavírala dveře.  „Moment prosím, „ přidržela jsem kliku, „mám taky zadat indikované odběry do počítače, nebo to pak uděláme společně?“ Frau Rapp se zastavila uprostřed pohybu a zašveholila: „no to bych si vás nevolala, vždyť už jsem vám říkala, že….blablabla“

Víte co? Znělo mi to úplně stejně nesrozumitelně jako předtím…Stihla jsem jen mrknout, Frau Rapp zabouchla dveře a byla ta tam.

Rozuměla jsem dobře, nebo řekla spíš-„ne, to bych vám zavolala…?“ Jak v tom počítačovém programu zjistím, jestli už byly odběry zadané? Vždyť já ještě stále pořádně s jistotou ani nevím, jak laboratoř odklikat. Když mi to Frau Rapp ukazovala před pár dny, přeblikávala rychle myší z jednoho příkazu na druhý, nestačila jsem tenkrát ani vyluštit cizí slovo, natož si ho v hlavě přeložit. Pamatovala jsem si jen orientačně, na které místo na obrazovce ukázala myší a v jakém pořadí. Chtěla jsem si po práci nad program sednout a slovíčka si dopřeložit, jenže nemám ještě osobní přihlašovací údaje a do systému se tak sama nedostanu. Když jsem druhý den Frau Rapp poprosila, jestli by mi to mohla ještě jednou ukázat, zadívala se na mě pohoršeně-„ ale vždyť jsem vám to už jednou vysvětlovala!....“

Teď jsem teda zkroušeně seděla v přijímací místnosti, maminka se na mě vyčkávavě dívala a já koukala do prázdných papírů a bylo mi do breku. „Prosím vás, nevíte náhodou, jestli mám ty odběry zadat i do počítače? Nerozuměla jsem moc dobře, co mi Frau Rapp  říkala…“, přiznala jsem se nakonec dobrovolně. Maminka byla naštěstí strašně příjemná, takže teď se jenom chápavě usmála a vysvětlila mi srozumitelně, co po mě Frau Rapp chtěla. To už je vrchol-musím se na nejasnosti v postupu vyptávat samotných rodičů!…Jak hluboko budu muset ještě klesnout?...

Z telefonování mám ještě stále respekt. Když sedím sama na lékařáku a aparát náhodou začne zvonit, hypnotizuju ho chvíli upřeným pohledem, ve snaze přesvědčit ho, že to je omyl. S kousáním do rtu pak studuju číslo na displeji, jestli to je hovor zvenčí, nebo odsud z budovy a nakonec sluchátko s těžkým srdcem zvednu, spisovně se představím a zadržím dech, aby mi neuniklo ani jedno slovo z následovného rychlého brebentění toho na druhém konci drátu. Většinou to naštěstí bývá některá z kolegyň-volají mě na příjem, zjišťují, co se děje na oddělení, nebo někoho shání. Když je ale hovor zvenčí, jde většinou o rodiče, kteří se chtějí zeptat na stav dětí. Stalo se mi to zatím jen dvakrát, ale pokaždé to byla naprostá katastrofa. V tom čirém zoufalství jsem si nebyla ani schopná vybavit, o které dítě se vlastně jedná. Nemám paměť na česká jména, natož na německá. Vždyť je kolikrát neumím ani vyslovit. Navíc mi chybí taková ta spontánní vatová výplň, kterou se dá hovor běžně odlehčit, než se k výsledkům proklikáte v počítači, nebo než si je nalistujete v dokumentaci. Při hovorech se mnou panuje, řekla bych trapné ticho, přerušované jakoby strojovým: „…čekejte prosím… čekejte prosím…“. A už nevolejte prosimvás…

Denně narazím na nový papír, který ještě neumím vyplnit. Nemyslím tím administrativní balast jako v Čechách, ale papíry z dokumentace. Jiné používají na oddělení větších dětí, jiné na kojencích, jiné na novorozencích. Tam dokonce jedny pro příjem (porod) a jedny pro propuštění (poslední prohlídka dítěte). Jiné při překladu z jiných oddělení. Musím se navíc orientovat taky v sesterských záznamech. Někdy vypadají dost podobně. Snažila jsem si vybavit, kolik různých popisků bylo v naší dokumentaci v Čechách a u kolika z nich nebylo zřejmé ani nám, českému personálu, k čemu jsou vlastně dobré. Tady mi nikdo neřekne, které kolonky jsou důležité a které ne. Předpokládá se, že umím vyplňovat všechny a všem slovům rozumím. Že jediným pohledem určím, kam patří popis vyšetření, léčby, ordinaci sester, připomínky k postupu, vedlejší nálezy, plánované odběry. Kam ještě spadá lékařský záznam a kde už začíná sesterský. Když váhám, vypadá to, že selhávám jako lékař, nikdo si nepřipouští, že bych mohla dokumentaci pro záplavu cizích zkratek jednoduše „nerozumět“.

Sem tam zaregistruju, že se personál zasekne na mém písemném vyjádření v dokumentaci zkoumavým pohledem. Včera Frau Rapp poznamenala mezi řečí: „všimla jsem si, že často píšete, že pacient má „kleine (malé)“ bolesti. Víte, to slovo „kleine“ my používáme při popisu velkosti - třeba-„to dítě je malé“. Pro bolesti používejte spíše výraz „gering“ (nevýrazný), vypadá to lépe…“

Proboha, to mi nemohla říct, když to viděla poprvé?  Píšu to tam denně čtrnáct dní v kuse, to zkoušela, jestli na tuhle řečnickou nuanci přijdu sama? U kolika mých dalších vypocených slovíček se personál v tichosti baví? Připadám jim jak černoch „Mireček“ z Básníků? Já sobě docela i jo-doteď, stejně jako on, nevím, jak správně popsat genitál: „pánský a dámský?“

“

6

Když jsem se v nemocnici stavovala na Osobním oddělení vyzvednout si nějaké papíry, zeptala jsem se jen tak mezi řečí, jestli se někdo neozval s nabídkou pronájmu. Herr Schulz mi totiž první den říkal, že lidé v Nordhausenu ví, že v nemocnici pracují cizinci, kteří hledají volný byt. A že se proto na osobním občas sejde několik adres, kam stojí za to zajít se podívat. Jednu už jsem vyzkoušela v předchozím týdnu, a jak už jsem psala, byla zabraná. Tahle druhá se málem ztratila v nepořádku ve skříni, paní z osobního jí chvíli hledala, už už skříň zavírala, že se asi spletla, ale pak jí zahlídla a JEN TAK mi jí podala. Fascinovaně jsem očima projížděla barevné fotky s vybavenou kuchyní, zařízeným obývákem, útulnou ložnicí a čistou koupelnou. Dýchalo z toho na mě doslova domácké prostředí. A navíc - pět minut od nemocnice a kousek od centra! Paní z osobního pobaveně sledovala mojí reakci, a pak vesele poznamenala, že na číslo rovnou zavolá a domluví mi schůzku.

Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby. V jedné ruce adresu, ve druhé mapu jsem byla během chvilky na místě a v časovém předstihu si zvenku šťastně prohlížela velký rodinný dům se zahradou.

Otevřela mi usměvavá paní v letech, představila se jako Frau Amelia a srdečně mě uvedla dál. Provedla mě celým přízemím, ukazovala na jednotlivé věci a komentovala je. Tiskla si při tom starostlivě ruce na prsa a roztržitě si upravovala vlasy. Budila dojem hodného a poctivého člověka, který s obavou dává všanc kus svého domova.

S manželem jsou oba v důchodu a bydlí v patře. Vchod do přízemního bytu je jednak zezadu ze zahrady, která je pro nájemníka volně k dispozici, a jednak z ulice, která vede přímo k centru města. Při průchodu kuchyní se zastavila, aby vše správně popsala - „tady máte mikrovlnku, ledničku, myčku, kávovar, varnou konvici…“, pak začla otvírat skříňky a pokračovala: „ mixér, toustovač, váhy, hrnce, nádobí, příbory, cokoliv, co potřebujete, je vám k dispozici…“. Spokojeně sledovala mojí nevěřícnou reakci, chvíli si jí se mnou vychutnávala, a pak pokračovala do obýváku. Zmínila výhled do zahrady, předvedla roztahovací gauč a poznamenala, že k televizi mi samozřejmě pořídí i DVD přehrávač, který je momentálně nefunkční. Kabelovku se chystají zapojovat v příštím týdnu. V ložnici zamířila k velkým skříním a jako správná žena spiklenecky vyzdvihla přednosti obřího úložného prostoru. Nakonec mě zavedla do prosvětlené koupelny, a když se můj pohled zastavil na pračce, začala mi předvádět police plné mycích prostředků a pracích prášků, abych si snad nemyslela, že by mě to nechala kupovat. „Takže…“ povzdechla jsem si na závěr realisticky, „…kolik stojí měsíční pronájem?...“ a radši jsem se na to posadila. Bylo mi jasné, že jsem našla bydlení snů a s obavama jsem čekala sumu, která mě vrátí na zem. V ruce jsem zatím nervózně mačkala papír z personálního oddělení a oči mi neustále zajížděly k jediné uvedené ceně - 50 euro, které si paní účtuje za noc, když je byt pronajímaný jako penzion. „No to já teď z hlavy takhle narychlo ….“, tvářila se paní nešťastně, „…budete sama, že?.... S manželem možná později….hmm…tak to bychom pak kdyžtak upravili….hmm…a budete chtít, abych vám i uklízela?.....ne, hmm…tak to bude tím pádem taky levnější…hmm…něco musím připočíst za pronájem všech těch věcí,že…hmm...“, oddalovala vyřčení ceny, jako by tím tušila, že se s ní vzápětí rozloučím. Nakonec se odhodlaně narovnala, zhluboka se nadechla a řekla: „tak 450 euro měsíčně, co říkáte?“ plácla se na kuráž do kolen. Když jsem  v první chvíli nic neříkala, zatvářila se ustaraně: „ jakou jste měla představu?...a limit?...je to nad vaše možnosti? Víte, až na elektřinu, která se musí platit zvlášť, a dělá asi 30 euro měsíčně, je v tom už všechno zahrnuto-voda, plyn, poplatky za TV, za odvoz odpadů…prostě všechno…“.Opravdu?“, rozzářila jsem se s úlevou, „ale to je potom výborné, moje hranice celkového nájmu byla 500 euro měsíčně…“, přiznala jsem upřímně.

 Paní spokojeně vydechla, postavila na kafe  a dál jsme pokračovaly spíš v přátelské konverzaci na téma práce v nemocnici a život v Nordhausenu. Předala jsem jí na sebe kontakt a slíbila, že se ozvu do konce týdne. Paní Amelia mě vyprovodila hlavním vchodem do ulice a dlouze mi mávala.

Vzala jsem to rovnou přes náměstí k radnici, kam mě směřovala už Mina v práci. Najdu tady prý realitní kancelář, která mi jistojistě několik nabídek k bydlení předloží. Nerozhodně jsem chvíli postávala před prosklenou výlohou s nápisem začínajícím na Immobilie… a marně v duchu vzpomínala, jestli se tak skutečně německy řeknou nemovitosti. Nakonec jsem se osmělila a vpochodovala dovnitř.

V ústrety mi vyšla precizně vypadající Frau a vyčkávavě se na mě zadívala. „Sháním bydlení k pronájmu…“, stačila jsem jen otevřít pusu a paní už mě s profesionálním úsměvem usazovala k širokému stolu. Otevřela přede mnou složku s nabídkama a během vyptávání, jaké mám konkrétní představy, v katalogu listovala. Nakonec mi představila tři byty. Velikostně zhruba totožné, jako jsem právě viděla. Tím podobnost končila. Všechny byly v paneláku, čili o letním slunění na trávníku bych si mohla nechat zdát. Každý na okraji města, takže ráno bych musela do práce cestovat autobusem. A ani jeden z nich nebyl vybavený. Ale vůbec-to znamená, že neměl ani kuchyňskou linku! Už jsem o téhle raritě něco zaslechla, ale potřebovala jsem se ujistit, že jsem jí pochopila správně. „Ano, v Německu je zvykem si do pronajímaného bytu pořizovat kuchyň. Při stěhování si jí zase odvézt. V této poslední nabídce,“ zapíchla Frau prst do zašedlé fotky, „ však kuchyň je…“, dodala hrdě a ukázala při tom na otřesnou umakartovou slepeninu. V nastálém tichu jsem nejistě polkla a Frau dodala: „Ovšem, musela byste si jí odkoupit. Kdybyste chtěla byt v budoucnu opustit, možná by se vám jí zase podařilo prodat,“ doplnila s nadějí v hlase. „Nájmy se pohybují v rozmezí 350 až 470 euro….plus elektřina, samozřejmě …a ta dělá….“, posunula si brýle na nose a zadívala se na mě:  „…ta dělá asi 30 euro…“,dokončila jsem větu za ní. Paní přitakala a pokračovala: „ k ceně nájmu je samozřejmě nutné připočítat provizi….“.  „ A ta činí 2,3 násobek nájmu…..“  doplnila jsem místo ní a ujistila jí tak, že praktiky realitek jsem si stihla nastudovat.  „Děkuji vám…“ , ukončila jsem debatu. Paní mi ještě všechny tři papíry s popisy bytu operativně vycvakla z katalogu a předala mi je s tím, že se mám co nejdřív ozvat, kdy provedeme jejich prohlídku.

Já měla jasno. Návštěva realitky mi potvrdila moje vnitřní rozhodnutí. Budu bydlet u Amelie.

5

Z práce jsem v to pondělí doslova utekla. S plánkem v ruce jsem zamířila nad nemocnici, kde jsem se pokoušela najít podle adresy rodinný dům nabízející ubytování. Nejdřív jsem omylem vlezla až na zahradu nějaké cizí rodině (s papírama v náručí a mrtvým výrazem jsem musela vypadat jak jedna ze Svědků Jehovových…), a když jsem konečně zazvonila u správných dveří, oznámila mi paní s vrtěním hlavy, že bydlení už je zabrané.

Nic jsem nedbala svého vnitřního pocitu, že zbytek dnešního dne bych měla strávit s čokoládou na pokoji, zatvrzele minula hotel a pokračovala do města. Cestou na úřady jsem se zastavila u notáře na potvrzení kopie občanky. V Čechách mi tuhle proceduru odmítli udělat. Prý jsou na občance zvláštní znaky a vodotisky, díky kterým se to nesmí. Pokud hodlám pracovat v zemi Evropské unie, je to navíc zbytečné. Z německých úřadů mi ale přišlo jasné upozornění, že oni to vyžadují. A tak jsem si v Nordhausenu vyhledala notářské stanoviště. Zaťukala jsem na dveře úderem 17. hodiny. Přivítala mě paní se znechuceným pohledem, a když jsem jí vysvětlila, co potřebuju, odsekla něco ve smyslu, ať přijdu zítra, že dneska už mi to nikdo neudělá. „Oh, ale na dveřích máte úřední hodiny do 18 hodin, myslela jsem, že to dnes ještě stihnu…“, nedala jsem se odbýt.“  „Ne, přijďte zítra,“ rozloučila se se mnou paní nekompromisně a zabouchla mi dveře před nosem.

Další zastávkou byla návštěva Vodafonu, potřebovala jsem si zařídit německé telefonní číslo. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi ještě bude trvat, než přestanu zvažovat uvádět se všude větou, že pocházím z Čech, nemluvím dobře německy a prosím proto o pomalou komunikaci. Je to trapný. Jenže, mnohem horší mi připadá, začít se s Němcem bavit a pozorovat pak v jeho tváři to usilovné přemýšlení, co jste, ksakru, zač.

Pán ve Vodafonu jako by z oka vypadl našim suverénním profesionálům od mobilních operátorů. Asi celosvětově zaměstnávají stejné typy lidí. Ač jsou usměvaví a ochotní, člověk se nedokáže ubránit pocitu méněcennosti. Pán mi nedal prostor na mou obvyklou uvítací větu, stačila jsem jen hlesnout, že bych si chtěla pořídit novou SIM-kartu a pán se rozvykládal o výhodách, cenách, akcích, nabídkách a já nevím čeho a vytáhl pak papír na uzavření smlouvy Proboha proč? Chci jen SIMku, ne tarif, běželo mi zmateně hlavou. Nechci pročítat a podepisovat další smlouvu. 

Od vedlejšího stolku nás pobaveně pozorovali jeho kolegové a na každou mojí žádost o zrekapitulování se významně ušklíbli. Seděla jsem tam jak hromádka neštěstí. Když se zeptal na bydlení v Německu a já hlesla Hotel Katarina, připadala jsem si jako dokonalý asociál. Úplně jsem mu četla ve tváři – proboha, odkud se tady ta ztracená duše vzala, a co tu vůbec pohledává?….

Poslední akcí dne pro mě bylo hledání městského úřadu a zapsání se do registru obyvatel Nordhausenu. Jejich potvrzení jsem nezbytně potřebovala k procesu vyřizování aprobace. K mé obrovské úlevě jsem u přepážky narazila na nesmírně hodnou paní. Ač bylo těsně před zavírací dobou, trpělivě se mnou vše probrala, pečlivě vše zapsala do počítače, vytiskla mi všechno,co jsem potřebovala a na závěr mi dokonce obstarala i to notářské ověření občanky! Halt není Němec, jako Němec….

Atmosféra na oddělení, vzájemné vztahy, ochota komunikovat, vysvětlovat, pochopit - střídavě kolísá, nedosahuje ale žádných extrémů. Negativních ani pozitivních. Řekla bych zkrátka - střídavě oblačno. Jasno nehrozí. Bouřka snad taky ne…

Frau Schenk opustila bitevní pole. Je už několik let v důchodu a pracovat NEMUSÍ. V nemocnici působí normálně pouze jako lékař na služby, ale během předchozího týdne vypomáhala kvůli personální krizi na oddělení i v průběhu dne.

Do práce z dovolené nastoupila Frau Rapp. Je to starší drobná žena s přísným pohledem. Chodí v pracovní bílé sukni, nosí špičaté boty a dělá v nich rychlé krůčky. Když směřuje dotaz směrem ke mně, důsledně artikuluje a trpělivě vyčkává na mojí odpověď. Často se ale zapomene a drmolí stejně jako ostatní.

Zjišťuju, že se snad začínám v cizí řeči orientovat. Daří se mi zachytit víc, než jen úvod, hlavní sloveso a hrubý význam věty. Zvykám si na německou intonaci i polykání koncovek. Už mi to nezní cize, naopak se občas přistihnu, že to dělám taky. V některých větách dokonce automaticky očekávám jejich logický průběh, čímž se můžu konečně zapojovat do debaty.

Frau Rapp je vedoucím lékařem na oddělení větších dětí. Moc se se mnou nemazlí. Předpokládá, že nejúčinnější metodou zapracování je samostatný přímý kontakt s realitou. Po vizitě mi tedy oznámila, že dole, v ambulantní vyšetřovně, čeká nějaká maminka s batoletem, které má oteklé oko. Už byli na očním, lékař jim předepsal mastičku a maminka se nyní sama dostavila ještě sem, nejspíše pro radu dalšího odborníka. Mám to tam jít vyřídit- buď pacienta poslat domů, nebo přijmout. Když si nebudu vědět rady, mám si zavolat…

Chvilku jsem na Frau Rapp jen tak koukala v očekávání, že mě laškovně plácne do ramene, že to samozřejmě nemyslela vážně a jde se mnou-ale ona se usadila za stůl a pustila se do vyřizování papírů. Neubránila jsem se hlasitému polknutí, sebrala jsem svůj fonendoskop a namířila si to k vyšetřovně. Cestou tam jsem v hlavě zápasila s výrazy jako- výtok, slzy, víčko, otok, zánět-a k mému zděšení jsem je byla schopná horkotěžko sesmolit maximálně latinsky. Německé slovíčka se mi nešťastně motaly dohromady. Co teprv ale mamince německy vysvětlit možné příčiny, další průběh, nabídnout léčbu a zhodnotit prognosu. Netuším, jak se vyplňují papíry ambulantů, jejich růžové recepty, papíry pro pojišťovnu, vždyť nemám ještě ani svoje vlastní razítko! Té mamince budu úplně prd platná. No ale co bych za takovou hodinu konverzace zaplatila v Čechách-když už nic, tak si aspoň cvičně pokecám…

Dítě vesele pobíhalo po chodbě, místo pravého oka červenou bouli. Maminku jsem uvedla do místnosti, odhodlaně jsem se jí představila a zrekapitulovala, co jsem se dozvěděla od Frau Rapp. Maminka mi to odkývala a doplnila, že oční lékař dítě viděl už dvakrát v uplynulých 2 dnech, zhodnotil to jako zánět horního víčka a dal dítěti jednu mastičku, která ale vůbec nezabrala. Teď předepsal druhou mastičku ( kterou si maminka v lékárně ale ještě nevyzvedla), a protože oční lékař váhal nad správným dávkováním pro děti a nebyl si úplně jistý svým lékařským nálezem, řekl mamince, že se má ještě případně zeptat u odborného dětského lékaře. Obvoďačka ale v ambulanci dnes není, proto přišli na pohotovost k nám…A na závěr mi maminka podala recept na mastičku, ze kterého jsem nevyluštila ani počáteční písmeno. Nehledě na to, že v některých očních mastičkách bych se nevyznala ani v Čechách. 

Tak to je dobré, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem sledovala, jak maminka dítě vysvléká-já nejsem ani očař, ani odborný dětský lékař, a vlastně ani Němec – a přesto jí mám pomoct. A ta dobrá duše to vůbec netuší…

Vyšetřením jsem až na to zanícené oteklé víčko neshledala žádnou závadu. Oči se hýbaly zcela volně, zorničky reagovaly taky správně, spojivky byly lehce překrvené, mimika ve tváři netrpěla, z nosu jí neteklo, uši měla čisté, u ORL lékaře už navíc taky byli. Zbytek těla byl v naprostém pořádku. Vyptala jsem se na horečku, špatnou náladu, infekt v okolí, hnisavou rýmu, úraz oka, ale maminka všechno popřela. Když už jsem vyčerpala veškeré otázky, které mě napadaly (a hlavně které jsem uměla z mé německé zásoby poskládat), objevila se ve dveřích Frau Rapp. S úlevou jsem jí předala veškeré informace a nakonec i vysvlečené dítě. Frau Rapp neskrývala nesouhlas nad postupem očního kolegy a ulevila si jeho směrem, že je to jeho práce a ona (stejně jako já) v oku dítěte nic nového neuvidí. Že jde o obyčejný zánět kůže nad víčkem, anamnesa netrvá ještě ani 3 dny, takže zázraky nelze očekávat. Vyprovodila pak maminku s receptem na antibiotika a doporučila návrat k hospitalizaci, kdyby se dítěti přitížilo.

Na oddělení bylo potřeba doplnit výsledky odběrů krve. Frau Rapp mi do jedné ruky vtiskla papír se seznamem a do druhé telefonní sluchátko. Měla jsem za úkol zavolat do laboratoří v Jenně a zjistit, zda už je hotová serologie u dvou našich pacientek. Naštěstí mě pak v místnosti nechala osamotě, možná vycítila, že nepotřebuju, aby moje blekotání poslouchal ještě někdo další. Telefon vyzváněl a já s nadějí v duši doufala, že ho nikdo nezvedne. „Ježišmarjá, nedělej z toho tragédii,“ nadávala jsem si polohlasně, „prostě se představíš, řekneš, že tě zajímají výsledky (ovšem-jak se vlastně řekne výsledek-Erlaubnis, nebo Ergebnis?...,no nic, použiješ větu: chci zjistit INFORMACE), a pak je prostě zapíšeš na papír. Jak u nás v Čechách…“ Hovor vzápětí někdo na druhém konci přijal a víceméně i proběhl podle mých představ. Jen závěr mi přišel trochu stresující, to když se paní na můj vkus až moc rozpovídala (do kdy chcete výsledky vědět? kdy byly odebírané? kolik jich ještě chybí?) a nakonec oddrmolila něco ve smyslu, že mi zbytek serologie ODFAXUJE. „Hmm…“, odmlčela jsem se zaraženě-zeptat se na faxové číslo do naší nemocnice mě teda ještě nenapadlo. Naštěstí se právě vracela Frau Rapp a číslo mi  pod nos operativně přistrčila. Mise splněna!

Den za dnem je to o ždibínek lepší. Každou chvíli se naučím nové slovíčko. Zajíždím si rutinu a zvyklosti. Poznávám nové kolegy z jiných oddělení. Učím se vyplňovat lejstra. Srovnávám lékařské postupy s těma našima. Mina už se cítí zdravá a snaží se se mnou konverzovat. Děti mě znají. Rodičům nevadím. Sestřičky mě akceptují. Vypadá to, že by nemuselo pršet…