2

Každodenní plynulost a zajetá rutina, se kterou člověku ubíhá čas v domácím prostředí tady troskotá na maličkostech. Neustále jsem se zarážela v půlce automatismů a uvědomovala jsem si, jak jednoduše díky tomu vypadám. Hrozný pocit. Nic tady v cizím jazyce není samozřejmé. Člověk ztrácí spontánnost a nezbude mu než se dobrovolně před okolím (i před sebou samým) degradovat na poněkud simplexní osobnost. Nedostatečná slovní zásoba je příšerný hendikep.

Zamířila jsem k tříleté holčičce, která ocucávala rohlík s máslem, naklonila se ní něj a místo abych začla mluvit, zaraženě jsem na ní koukala a v hlavě hledala slova. Vím, jak si v restauraci objednat řízek, na nádraží koupit lístek a v hotelu zarezervovat pokoj. Umím německy vyprávět o rodině, práci nebo dovolené. Ale jak mám německy spontánně a bez okolků říct: „odlož teď na chvilku ten rohlík, dojíš si ho potom. Vyskoč si na postel, potřebuju ti prohmátnout břicho….?“ A tak jsme se chvilku jen tak pozorovali, až jsem to vzdala a mávla rukou: „…přijdu později…“. Připadala jsem si jak idiot. Ne, já tak i vypadala.

Všichni okolo, dospělí i děti, ze sebe s úsměvem a na půl huby vypouští tyhle každodenní konverzační obraty a já se je marně snažím rozluštit a vrýt do paměti. Zajímavé ale je, že slovní zásoba se doslova hodinu od hodiny sama od sebe rozvíjí. To, co jsem nedokázala vymyslet ráno při vizitě, mi odpoledne docela automaticky šlo samo z pusy. Občas sice s gramatickou chybou, na kterou děti pokaždé zůstávají vyjeveně koukat, ale se zachovaným smyslem, což je hlavní. Připadala jsem si jako ve snu - chci si lehnout na učebnici němčiny a po probuzení jí umět. Jde to. Samo. Ale trochu to bolí…

Vizitu jsme s Frau Schenk dokončily chvilku po osmé a odebraly se na lékařák. Den tady mají uspořádaný trochu jinak – začínají v sedm hodin, kdy si všichni doktoři projdou sami oddělení a zapíšou nález do papírů. Pak se sejdou na lékařáku, kde služba předá zprávy o tom, co se dělo přes noc. Nikam se nespěchá, pije se u toho kafe a prokládá se to historkami z domova i ze světa...

Okolo deváté se odchází na společnou vizitu, kdy se nad každým pacientem diskutuje, doplňuje ranní zápis, případně si na pacienta každý ještě znova šáhne, pokud nebylo něco jasné a plánuje se, co s ním dál. Po vizitě už je stav stejný, jako v Čechách-propušťáky, příjmy, sona, porody, odběry - co je potřeba.

Při předávce jsem se sice chytala víc než tehdy během hospitace v září (tedy tehdy, kdy jsem nabídku k práci v téhle nemocnici dostala a byla pozvaná na pracovní pohovor a prohlídku oddělení), i tak jsem ale byla ztracená. A to nejen tím, že všichni mluví rychle, ale i pro to, že tón řeči každý přirozeně sem tam ztlumí, spolkne část slova, nebo zakašle. Je nesmírně vyčerpávající se celých osm hodin v kuse intenzivně soustředit na každé slovo, které zaslechne, ale polevit se nedá. Chytnout se v konverzaci zpátky je totiž nesmírně těžké. Z předávky jsem pochopila, kolik se na oddělení dostalo nových pacientů a zhruba s čím. V některých částech projevu jsem ale vůbec netušila o čem je řeč, a tak jsem jen doufala, že se mě nikdo nebude na nic ptát...

Vzhledem k tomu, že se primářka vrátila z dovolené, se každý pacient na společné vizitě referoval podrobněji, než obvykle. Naprosto mi to vyhovovalo. Měla jsem propisku přitisknutou k tlustému bloku a neustále si psala poznámky.

Všechno je tu nové a jiné. Každý detail, každé na první pohled nepodstatné slovo v dokumentaci, barva, zkratka, odkaz, malůvka-všechno má nějaký význam-jak u nás-tady se to ale na člověka hrne současně se záplavou cizích slov, jiných postupů nebo pozměněných názvů léků. A když něco není jasné, musí to člověk buď odvodit, nebo si vybrat vhodný okamžik na dotaz. Odpověď většinou přijde polohlasně, ve formě zadrmolení něčeho, čemu člověk na první pokus taky nerozumí.

V dokumentaci jsem třeba objevila E v kolečku. Během řeči jsem zachytila slovo Entlassung. Pochopila jsem, že pacient možná půjde domů. Že by to teda znamenalo „propustit“? Mé poznámky připomínaly šifru - neznámá zkratka vysvětlená neznámým slovíčkem. Napsaným správně? To přeložené mým odhadovaným českým ekvivalentem a otazníkem na vyhledání ve slovníku, až budu mít klid…

Když se ruch na oddělení trochu uklidnil, začala jsem se zajímat o to, jestli si nemám zajít na osobní oddělení vyřídit nějaké formality, vyzvednout prádlo, cedulku, razítko a podobně. Překvapilo mě, že primářka jen zavrtěla hlavou, že neví a odkázala mě, ať se tam jdu poptat. Neohroženě jsem nakráčela před kancelář Herr Schulz a až po zaklepání si uvědomila, že nemám připravenou vůbec žádnou řeč v němčině. Pořádně jsem ani netušila, co po něm vlastně chci…Nešťastně jsem čekala na pokyn „dále“ smířená s tím, že budu opět vypadat jako blbec, mlít něco z cesty a nesouvisle koktat v holých větách…

Herr Schulz je ale naštěstí docela sympatický chlap. Jednal se mnou už tenkrát na pohovoru v září, a už tehdy, se svojí mizernou němčinou, jsem v konverzaci s ním ztrácela ostych.

A i teď mě odzbrojil širokým úsměvem a srdečnou větou: „Áááá, Frau Karolova, herzlich willkommen….!“ Usadil mě do pohodlného křesla, přisedl si naproti a začal se vyptávat na cestu, dojmy z oddělení, ubytování v hotelu a vyřizování aprobace. Mluvil sice rychle, ale nesmírně čistě a zřetelně, používal známé slovíčka a k tomu vtipkoval. Konverzace byla uvolněná a přátelská, překvapeně jsem ze sebe sypala větu za větou, což na závěr spontánně ohodnotil“ „Mluvíte velice, velice dobře. Naprosto plynule, to je výborné….“. Bože můj, já? Je to vůbec možné, že někdo pochválil mou mizernou němčinu?

Přesunuli jsme se pak o kancelář vedle, kde mě přenechal dvěma úřednicím na vyřízení smluv. Vzhledem k tomu, že ještě nemám pracovní povolení, jsem v nemocnici vedená jako praktikant. Musím mít založené německé zdravotní pojištění a sama si ho hradit. Ostatní druhy pojištění, sociálku a bankovní konto si začnu vyřizovat až po podepsání pracovní smlouvy. Šla mi z toho hlava kolem, ale nakonec jsem všechno pochopila. Poprosila jsem nakonec o doporučení nějaké zdravotní pojišťovny, u které bych se mohla tady ve městě zaregistrovat a paní byla tak ochotná, že mi dala i plán města a označila mi cílové místo křížkem. Při rozloučení navíc poznamenala, že do pojišťovny (kterou mi vybrala) zavolá a vysvětlí jim mojí situaci, abych to měla jednodušší.

Po návratu na oddělení jsem zjistila, že se očekávají čtyři příjmy. Tři z toho tvoří jedna rodina se střevní virózou. Frau Schenk mě poslala napřed, ať se s nima zatím přivítám, vyšetřím je a začnu zpovídat, než za mnou dorazí.

Cestou k ambulanci jsem došla k závěru, že další z věcí, kterou budu muset po práci udělat, je seznam slovíček k jednotlivým diagnosám. Nebyla jsem totiž schopná přijít na nic, o čem bych si mohla na zadané téma s celou rodinou vykládat. Měla jsem před očima živý obrázek vyprůjmované Němky se třema dehydratovanýma dětma, která mi oddrmolí anamnesu napěchovanou cizíma termínama typu-vsáklá stolice, žaludek na vodě nebo zvracející sousedi. Bylo mi jasné, že jí nebudu rozumět ani slovo. Před mým příchodem se ale do příjmu pustila už Frau Kauf z kojenců, nejmladší dítě už si sestřičky dokonce odnášely na oddělení a na mě zbylo jen fyzikální vyšetření tříleté a šestileté holčičky. Přivítala jsem se s maminkou a vysvětlila jí, že jsem z „Čech“ (bože, zní to s takovou jak z „pralesa“) a poprosila jí, jestli by se mnou mohla mluvit pomalu a zřetelně. Maminka mávla rukou, že mluvím dobře a všemu, co jsem zatím řekla rozumí a předala mi děti k vyšetření. Obě holčičky mě s důvěrou pozorovaly a čekaly na moje rozkazy. Vysvětlila jsem té starší, že se na ní jen podívám, zmáčknu břicho, nebudu dělat nic, co bolí a poprosila jsem jí, ať se vysvleče a lehne si na lehátko. Fascinovaně jsem pak sledovala, jak to skutečně dělá. Ona mi opravdu rozuměla! Bylo nesmírně roztomilé poslouchat, jak mi v němčině odpovídá na moje dotazy během vyšetřování. Mluvila měkce, pomalu a kňouravě, jak to dělají děti všude na světě a já byla zaposlouchaná do její dokonalé němčiny a snažila si zapamatovat obraty, které používá. Vypadalo to, že žádnou jazykovou barieru nevnímá. Byla to ve skutečnosti moje první opravdová konverzační zkouška naživo a já si uvědomila, co je na ní tak vtipné. Bylo to, jako se učit ovládat nové auto, nebo počítač. Zadat rozkaz a počkat na reakci. Než jsem něco řekla nahlas, zrekapitulovala jsem si to v hlavě, vyslovila to a pak pozorovala, jestli to byla blbost, nebo ne. Dýchej zhluboka se řekne-  „Atme bitte tief “, nebo „ Atme bitte tief ein“ ….? Zkusila jsem tu první možnost a když jsem zaregistrovala její nejistotu, usoudila jsem, že druhá věta by byla určitě lepší. Nebo jsem to jen špatně vyslovila? Nebo jen neumí dýchat zhluboka? Jak se řekne „obleč se“? Aufziehen, anziehen, ausziehen, umziehen nebo jen ziehen? Chvíli jsem mlčela, a pak jí řekla: „hmm…vem si šaty a…(a ona opravdu jako stroj vzala šaty a vyčkávavě čekala)….můžeš se….“-ukázala jsem na sebe a maminka za mě dokončila směrem k dítěti: „zieh dich jetzt wieder an…“.

„Ja…“ pokývala jsem souhlasně hlavou a v duchu si opakovala: anziehen, anziehen,“ obleč se“ se řekne anziehen….

Dovyšetřila jsem pak ještě tu menší, koukla oběma do uší na bubínky (což tady v Německu dělají povinně u každého příjmu), změřila jim teplotu (ovládání ušního teploměru, který u nás nemáme, mi taky dalo trochu zabrat) a připravila set na odběry krve (který je úplně jiný než u nás).

S pícháním kanyly mi pomohla Frau Schenk. Zavedení je stejné, ale odběry provádí mnohem elegantněji. Jednotlivé zkumavky jen našroubují na spojovací článek od kanyly a krev nechají pod tlakem vypustit. Člověk to zvládne sám a jednou rukou. Taky k lepení používají jen dvě náplasti, případně ruku obmotají samodržícím obvazem-každá maličkost ale musí stát příšerné peníze…můžou si to dovolit, no.

Slibovaný čtvrtý příjem přišel po patnácté hodině. Byla jsem na jeho provedení opět odeslána o samotě a tentokrát s maminkou opuštěná skutečně i zůstala. Opět jsem jí hned v úvodu ozřejmila, kdo jsem a poprosila, aby mluvila pomalu, že ještě neumím moc dobře německy. „Oh!“ mávla velkoryse rukou, „mluvíte výborně, rozuměla jsem naprosto všemu!...“ a spustila proud vyprávění, co její dítě trápí, kdy to začalo, jak, čím, kde byli, co tam dělali, nedělali, co se zjistilo, nezjistilo a co by chtěla od nás. Rozuměla jsem asi každému pátému slovu, ale paní si vůbec nevšímala mojeho zoufalého výrazu a líčila obtíže dál a dál, až jsem nakonec rezignovala, chápavě přikyvovala a občas poznamenala: „ opravdu?..“ nebo „hmm…“ případně „zajímavé…“, aniž jsem tušila, co mi chce říct….Pochytila jsem ale, že přišla s desetiletým klukem, který má zápal plic, opakovaně se to táhne už potřetí za poslední půlrok, bral už 2x antibiotika a protože se to nelepší, poslala je obvoďačka sem. Zbytek balastu jsem nezkoumala a lehkovážně ho vypustila z hlavy-příjmové papíry dnes prostě odmítnu vyplnit-beztak by výsledek stál za houby. S Frau Schenk jsme to pak společně daly nějak dohromady a já před čtvrtou konečně s úlevou opustila bitevní pole….