1

Jaké to je, opustit domov, rodinu, pevné pracovní místo, všechny zajeté koleje a vyrazit vstříc neznámému. Zkusit začít nanovo, v cizí zemi. Vydat se do zahraničí a věřit, že bude líp. Děkujeme, odcházíme. Jo, tím to tehdy začalo.

Na nádraží v Nordhausenu jsem dorazila za tmy. Z vlaku se mnou vystoupilo jen pár lidí, hala byla temná, prázdná a než jsem se s mým obřím kufrem vymátožila ven, tak i dočista opuštěná. Uličky města jen spoře osvětlovaly lucerny na domech, výlohy byly zhasnuté a cesty prázdné. Drkotání mojeho kufru se rozléhalo do širokého okolí, nikde ani živáčka. Cestou jsem potkala všehovšudy asi pět aut, čtyři lidi a jednoho psa.

Při přestupech ve vlaku mi kufr přišel sice těžký, ale zvládnutelný. Teď, na konci dne, jsem ho za sebou táhla, kolečka se zasekávaly mezi dlažebníma kostkama a já nechtěla uvěřit tomu, že je cesta do nemocnice tentokrát tak nekonečná. Nordhausen jsem si poprvé prošla před třemi měsíci - poté, co jsem absolvovala přijímací pohovor s primářkou. A připadal mi jako romanticky malebné městečko. Druhé setkání s Nordhausenem mě vrátilo do reality. Byla jsem zpocená od hlavy až dolů, šála se mi neustále zamotávala do kabely s notebookem, jedna z rukavic se mi roztrhla a mezi kolečka kufru se mi zadřel kámen a vyřadil je z provozu. S vypětím všech sil jsem kufr dotlačila před Dětské oddělení místní nemocnice a dál pokračovala bez něj, připravená si vyzvednout klíč od pokoje a tam se nadobro svalit. Sestřička se se mnou srdečně pozdravila, dokonce si pamatovala i moje jméno a slíbila, že zavolá doktorku, která právě dělá příjem. Na lékařák mi přinesla horký čaj a ujistila se, že mi nic nechybí. Byla strašně milá.

Doktorin.Frau Schenk dorazila asi za patnáct minut. Vyptala se mě na cestu, překontrolovala, že vím, kdy mě zítra očekávají, a pak mi sdělila, že můj pokoj je zarezervovaný v centru města…Několikrát jsem nechápavě zamrkala, stále ještě nevzpamatovaná z vyčerpávající cesty k nemocnici a zeptala jsem se: „Já tentokrát nebudu bydlet tady v budově, jako posledně během hospitace?“ Frau Schenk se na mě usmála a odpověděla: „Ne, nemocnice vám objednala pokoj v centru města, v Hotelu Katarina….“

No nebýt k smrti vyčerpaná, i bych se za to souznění mého a hotelového jména dojatě usmála. Takhle jsem na její dotaz, zda vím, kde hotel Katarina je, jen odevzdaně hlesla: „Ano, vím přesně, kde to je…“ Neboť jsem se kolem něj zhruba před půl hodinou vlekla, dodala jsem vyčerpaně v duchu. Frau Schenk se se mnou s úsměvem rozloučila a já se nešťastně vrátila ke svojemu zhroucenému kufru. „ Tak pojď, tady nás nechtěj…“ zvedla jsem ho rezignovaně a odšourala se pryč.

 Hotel Katarina je malý příjemný rodinný podnik uprostřed Nordhausenu. Dorazila jsem do něj po deváté večer, a vypadalo to, že starší pán na recepci čeká jen na mě. Vřele mě uvítal a vyptával se, zda proběhlo vše v pořádku, protože můj příjezd měl nahlášen dřív. Vyřídili jsme nezbytné formality, pak se zadíval na můj kufr a s povysunutým obočím se zeptal: „Je těžký?“ Opřela jsem se o něj a s výrazem - co myslíš? - poznamenala: „Ein bisschen…“. Majitel se na mě usmál a zasnil se - „z vašeho pokoje je překrásný výhled. Nejlepší, co můžeme nabídnout…“ Nahodil si se mnou kufr do náručí, zadíval se na temné schodiště a dodal: „…bydlíte v posledním patře….“.

Výhled jsem bohužel ještě nevyzkoušela. V noci toho moc vidět není a ráno před sedmou je během prosince samozřejmě tma. Usnula jsem jak zabitá, bohužel nějaká vyšší síla mi klidný spánek nedopřála. Digitální budík namontovaný na noční stolek totiž citlivě reagoval na poletující signál kolem mojeho mobilu a intenzivně mi to pokaždé pípáním oznámil. Když to udělal asi popáté, o půl čtvté ráno, vzteky jsem ho vyškubla ze zdi, naštvaná, že jsem to neudělala rovnou.

Ráno jsem si odstopovala trasu od hotelu k nemocnici a spokojeně došla k závěru, že cesta netrvá ani deset minut, z čehož plyne, že budu moct denně vycházet jen chvilku před sedmou. Sestřičky z ranní směny mi srdečně popřály příjemný první den a předaly mi klíče od lékařáku. Frau Schenk dorazila vzápětí a během mého převlíkání se rozpovídala, že přes noc sice nebyly žádné příjmy, ale že oddělení je momentálně narvané ve švech a personálně jsou na tom víc než bídně. Jedna z doktorek je těhotná a další nemocná. Na oddělení je momentálně jen ona, já a doktorka Frau Kauf, poletující po oddělení kojenců. Primářka se dnes vrací po dovolené, takže nemá moc přehled a nikdo se mi tak nebude moct věnovat. Ona sama je po službě, musí teď jít dělat ultrazvuky, takže mám zatím sama začít s vizitou na oddělení větších dětí, a ona že se ke mě pak přidá….

Přemýšlela jsem, kde se ve mně bere ten stoický klid, když jsem na její monolog jen kývla na souhlas, že rozumím a odebrala se vyzvednout si od sestřiček papíry. Možná mě naočkovali Rumuni z jazykového kurzu, kteří v ničem neviděli problém a neohroženě se pouštěli do každé bitvy. Nikdo ode mě přece nemůže očekávat, že to první den zvládnu. Budu dělat, co můžu, a když si nebudu vědět rady, tak se prostě zeptám, nebo to přenechám  Frau Schenk, no a co.

Dokumentaci mají vedenou jednodušeji než v Čechách. Téměř žádné administrativní kecy. Žádné souhlasy-jen místo na jeden podpis, že je rodič se vším srozuměn. Šanon se všema papírama od celého oddělení na vizitu unese člověk v jedné ruce. Každá ze složek obsahuje přehledné barevné zarážky, odkazující na odběry, plány sester i doktorů. Toť pozitiva. Obrovským a nepřekousnutelným negativem je to, že všechno píšou ručně. Příjem, status, ordinace, plán léčby, medikaci i denní vizity. Každý svým vypsaným nečitelným rukopisem plným zkratek a jiných hieroglyfů vyplňuje kolonky jak ho napadne, a tím se stává celá dokumentace naprosto nečitelná.

Dalo by mi zabrat, přelouskat celý chorobopis v němčině - s tím, že si neznámé slovíčka prostě vyhledám ve slovníku. Tady jsem neměla co vyhledávat, protože jsem ty slovíčka jednoduše ani nepřečetla. Jako když se člověk snaží pochopit japonské nicneříkající znaky. Horkotěžko jsem odšifrovala alespoň diagnozu a terapii, vše ostatní jsem prostě vzdala.

Nejdřív jsem se zašla podívat na pokoj, kde ležela šestiletá holčička s bolestma břicha a Henoch-Schoenlein purpurou a šestnáctiletá holka s oteklýma kloubama. Hned v úvodu, jsem jim stručně objasnila situaci (kdo a odkud jsem) a vzpomněla jsem si na svůj německý týden hospitace před třemi měsíci, kdy jsem na děti jen zoufale koukala, neschopná vymyslet pomalu ani ten pozdrav. Obě holky mi můj pokus o konverzaci chápavě odkývaly a zcela bez problémů se nechaly vyšetřit.

Hrdost z úspěšného prvního kontaktu s pacientem vyprchala hned,  jak jsem se usadila, abych vše  zapsala do dokumentace. Jak se, proboha, německy řekne oteklý vnější kotník, ohraničená bolest ve středním článku prsteníčku, nebo rozsáhlý zarudlý splývající výsev na kůži horních i dolních končetin? Žmoulala jsem nerozhodně tužku nad prázdnýma kolonkama a zoufale sledovala hodiny, jak nekompromisně ukrajují minuty vyhrazené k vyšetření pacientů. Bylo mi jasné, že prohlídnout celé oddělení  nestihnu ani omylem. Nakonec jsem nálezy sesmolila v latině, zbytek slovíček jsem si odskočila vyhledat do slovníku a poznačila si, co všechno si potřebuju večer na pokoji nastudovat. Bitva právě začala.