8

Frau Rapp a Frau Kauf se střídají v protivných náladách. Podle toho, která z nich je po službě. Vzhledem k tomu, že se mezi sebou mění co čtyři dny, je to vlastně pořád. Snažím se je moc nenaštvat a neotravovat je přiblblýma dotazama. Moc se mi to nedaří.

Frau Kauf mi přikázala, abych šla sama „spritzen“. Zadrmolila pak něco jako jméno dítěte (bylo to opravdu jméno? Vyslovila to tak, že mi to vůbec nic neříkalo) a doplnila číslo pokoje (řekla něco jako„zechsundfírcig“… nebo možná taky „zechsundfinfcig“? no jo-to ale není 64 či 65, došlo mi s malým zpožděním, ale 46 či 56-Němci totiž v číslovkách používají na prvním místě druhou číslici a mě to nesmírně mate). A jako projev vřelosti mi vysvětlila směr-„pokoj za tím a tím pokojem, doleva, rovně, druhé dveře zprava….“. „OK…“ usmála jsem se na ní křečovitě a povzdechla si pro sebe - kdybys tak věděla, že já se ztratila už u slovesa „spritzen“…

Frau Kauf vnímavě zaregistrovala, že se nechytám a zarazila se proto při odcházení. Během té krátké chvilky jsem vydedukovala, co by tak možná mohlo sloveso spritzen znamenat - Spritze je stříkačka, bude to tedy možná něco jako dávat injekci, a tedy nejspíš aplikovat antibiotika do žíly. No tak jestli je to ONO, tak to jsem samozřejmě v pytli, protože z její přednášky z minula si nepamatuju ani barvu úvodního knoflíku na infusní pumpě. Při předvádění mi tehdy nedala ani minimální šanci si postup zopakovat, prostě ho oddrmolila a zmizela. To si vážně myslí, že vím, co dělala?

„Ehm…takže mám teď jít…. aplikovat antibiotika?..... dítěti jménem…?...“ odmlčela jsem se vyčkávavě a nechala si zopakovat jméno. „…které leží tady za rohem, že?...“, odvodila jsem směr z toho, co jsem si pamatovala z ranní vizity. Frau Kauf to důrazně odkývala a namířila si to pryč. „Oh….prosímvás,“ zadržela jsem jí zoufale, „….mohla byste tam ještě tentokrát jít se mnou? Nejsem si totiž úplně jistá, že si pamatuju správný postup při pouštění infuse….“ dokončila jsem pokorně a sledovala při tom, jak ve Frau Kauf narůstá vztek: „ Ale vy to musíte umět dělat sama! To nejde,  abych vám u toho pokaždé asistovala!“, vrtěla rozčilením hlavou. „Ale já to CHCI umět dělat sama!“, nedala jsem se, „ ale v Čechách jsem to nikdy nedělala a tady jsem to viděla pouze jednou! Nechci tomu dítěti ublížit, když si nejsem jistá, v jakém pořadí a co mám stisknout.“ Frau Kauf si hlasitě vzdychla, v očích doslova výraz-co za blbečka jsme si to tady nasadili?…, stiskla rty a se slovy - „zavolejte si na pomoc Frau Knap, já teď opravdu nemám čas!...“ se otočila na patě a zmizela. Stála jsem tam chvilku sama uprostřed chodby a přemýšlela, jestli se mi to všechno jenom nezdá.

Ještě u sestřiček, když jsem v ruce držela telefonní sluchátko, se mi z toho pletl jazyk a já nebyla schopná ze sebe vysoukat otázku, jaké číslo mám vlastně vytočit. Naše doktorky se totiž jmenujou Kauf, Knap a Koch a já už mám z nervových spojů v hlavě takový uzel, že se mi tyhle tři příjmení pletou dokonale dohromady. Abych se tak ještě dovolala na mobil Frau Kauf!

Mina slíbila, že hned přijde, ale nakonec se někde zdržela a dorazila za mnou až ve chvíli, kdy se na oddělení vrátila i Frau Kauf. Ta bezeslova popadla tácek s připravenýma antibiotikama a houkla na mě, ať jdu za ní. Zavedla mě do pokoje, léky postavila vedle pumpy a ukázala na ně: „…tak prosím!“ Úžasně didaktické a povzbuzující, opravdu-mumlala jsem si pro sebe-obzvláště když to celé s obavama sleduje matka dítěte. Sice mladá holka, určitě mladší než já-ale přece jen novopečená majitelka dvoudenního novorozeněte. Které jsem v roztržitosti neuměla z postýlky ani pořádně vybalit. Snažila jsem se vypadat profesionálně, ale cítila jsem, jak mě ty dvě doslova propalují očima. To Frau Kauf vůbec nevnímá, jak hloupě to s takovou celé před tou matkou vypadá? Nemohla jí říct, aby na chvilku odešla, nebo něco takového? Nerozhodně jsem váhala se stříkačkama nad pumpou, až mi Frau Kauf řekla, že první z antibiotik mám podat pomalu přímo do žíly. Před očima jsem měla obrázek našich sestřiček, které cvičenýma pohybama plynule přehazovaly stříkačky, cévky, špunty i svorky jak barman koktejl a vnímala jsem, jak mě žádná z hadiček neposlouchá. Naprostým vrcholem ovšem bylo, když jsem v domnění, že vidím ve špičce stříkačky bublinu a snaze jí vytlačit, vystříkla antibiotikum do vzduchu.

Frau Kauf mi stříkačku vyškubla z ruky a s výrazem hlubokého znechucení odešla namíchat nové. Opřela jsem se vyčerpaně o okraj postýlky, oči zapíchla do spícího dítěte a představovala si, že v pokoji vůbec nejsem. Bylo mi úplně jasné, co té matce zrovna běží hlavou: „Proč si tady něco trénují na mojem dítěti? Má ta slečna vůbec nějakou kvalifikaci? Vždyť evidentně neví, co má dělat! A je normální? Vždyť ani neumí mluvit a nerozumí, co jí ta doktorka říká…“

Když mi Frau Kauf přinesla novou stříkačku, skoro jsem se bála veřejně zkontrolovat, jestli je v pořádku. Při zapínání pumpy a nasazování hadiček jsem se zcela nepokrytě ptala na každý krok. Víc už se degradovat stejně nemůžu, takže co, mávala jsem nad svojí nemožností v duchu rukou…

Když jsem s úlevou opouštěla oddělení zpátky na stanici Větších dětí, zaběhla jsem se ještě zpátky na pokoj podívat, jestli jsem hadičky dostatečně utáhla. Matka zrovna s někým telefonovala, loupla po mě pohledem a do mobilu pokračovala: „…to nic, klidně mluv dál. To je jenom sestra…“

Podávání antibiotik je pro mě vůbec prokleté. Frau Kauf mě zaúkolovala, abych v 11 hodin léky aplikovala již sama. Nastavila jsem si dokonce budíka na mobilu, abych na to náhodou nezapomněla, kdybych zrovna dělala příjem, nebo něco takového. Což se nakonec skutečně stalo, takže k dítěti jsem se dostala až s půlhodinovým zpožděním. Naklusala jsem rovnou k připravenému setu, už s docela jistotou začla přehazovat hadičky, když jsem zjistila, že jsou neprůchozí. Kanyla byla nefunkční! Ucpala se, to se občas stává, musí se vytáhnout a píchnout se nová. Problém je, že malé děti mívají malé žíly a ne vždycky se to podaří. Což se samozřejmě stalo! Stovky zavedených kanyl v minulosti a zrovna tahle prostě nešla. Nezbylo mi, než zbytek použitelných žil přenechat na zavedení kolegyni-tedy Frau Kauf. Když jsem si jí na píchání nechala zavolat, musela si o mě myslet, že jí to dělám schválně. Mějte mě rádi, já za to nemůžu….