3

Po prvním dnu v práci jsem byla naprosto vyřízená. Venku se akorát začlo stmívat. Nejraději  bych se šla svalit na hotel do postele, vydýchat nahromaděný adrenalin a sníst první pořádné jídlo, ale nezbývalo, než hotel minout, a odhodlaně pokračovat dál do centra vyřídit pár nezbytností. Minimálně jsem potřebovala najít pojišťovnu a zaregistrovat se tam. Měla jsem v plánu stavit se i u některého z mobilních operátorů a koupit si SIMku, ale zavrhla jsem to. Na první den zážitků až až.

Držela jsem v ruce plánek města, mžourala na tmavé cedulky s názvy ulic a bloudila skrz spleť průchodů, protože Nordhausen trochu připomíná Starou Prahu.

Dorazila jsem na místo, které mi paní na osobním označila křížkem, ale pojišťovna nikde. Obešla jsem všechny čtyři rohy křižovatky, vrátila se o ulici nazpět, pak i o ulici dopředu a nic. Nakonec jsem se osmělila a poprosila o radu mladou maminku s dítětem, která mě poslala o celý blok zpátky. V duchu jsem paní z osobního proklínala -„Ježišmarjá! Když ví, jaké je tady bludiště, nemohla si, kruci, dát pozor, kam mi křížek maluje? Než pojišťovnu najdu, ještě mi tam zavřou! Nehledě na to, že toho chození už mám taky plné zuby….“.

Došla jsem na místo, které mi popsala maminka a- pojišťovna opět nikde! Ti lidi si tady ze mě dělají srandu, nebo co? Kroužila jsem bezradně od domu k domu a zkoumala cedule na dveřích. Po deseti minutách marného hledání jsem se obrátila na prvního Němce, který mi přišel pod ruku. Byla to taková stará paní, která mě poslala, odkud jsem přišla, ale doplnila, že musím jít ještě o další dvě ulice dál. Jako chápete to?

Odhodlaně jsem si to rázovala zpátky, minula tu maminku s dítětem, která zachytila můj nasupený pohled, a nakonec pojišťovnu napotřetí opravdu našla. Absolutně bez přípravy jsem si to namířila rovnou k recepční přepážce, ubezpečená, že se prostě jen představím a oni už jistojistě budou vědět, o koho se jedná. Kolik lidí denně v tomhle zapadákově si chodí uzavírat pojištění, no ne? Leč, paní u přepážky se na moje jméno jen vyčkávavě usmála, a tak jsem se s povzdechnutím pustila do vysvětlování. Paní byla nesmírně milá, vypadalo to, že se v mojem povídání i docela orientuje, nakonec můj problém chápavě zrekapitulovala a začla obtelefonovávat příslušné místa. Přerušila jsem jí, že někde v kanceláři už o mě určitě ví, protože paní z Osobního oddělení nemocnice mi slíbila, že do pojišťovny zavolá, když jsem se jí svěřila, že mám z komunikace v němčině ještě trochu obavy. „Ne, nikdo sem nevolal“,  ujistila mě paní za přepážkou. „Ale můžete být v naprostém klidu, vaše němčina je vynikající. Domluvíte se zcela bez problémů…“. Pak vytáhla papír se smlouvou vyptala se na osobní údaje. Do kolonky bydliště poznačila Hotel Katarina a oznámila mi, že až bude kartička pojištění hotová, odešlou mi jí tam. Pojištění se mi strhne z účtu, který jim mám sdělit, až si ho založím (neboli až budu mít pracovní smlouvu) a bude to zatím dělat 100 euro měsíčně. Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch a spokojeně jsem si oddychla-„nejsem zas takový blbec…“

Druhý den jsem do práce dorazila v relativním klidu. S úsměvem jsem se přivítala se sestřičkama a zaběhla se převléct. Pak jsem si zašla pro papíry a začala s vizitou. Vyhovovalo mi, že jsem zatím na oddělení sama, protože jsem si v klidu mohla projít pokoje, které jsem potřebovala a bez okolků si dělat tolik poznámek, kolik jsem chtěla. Stanice větších dětí (no-leží tu vlastně všechny děti nad 3 roky) je tvořená devíti pokoji.

Místnosti i celé oddělení jsou prostorné, světlé, s velkými okny, barevné a plné obrázků. Postele jsou jezdící, ve dveřích jsou posuvné ohrádky, aby z nich nemohly menší děti vyběhnout. Na některém z pokojů leží jen jedno dítě, někde čtyři.  Všechny pokoje vypadají jako český nadstandart.

Na hodinách 7:20 a stále nikdo nikde. Nejistě jsem se sestřičky zeptala, jestli náhodou neví, kde jsou všichni doktoři,  jestli třeba nemám být někde jinde. Sestřička pokrčila rameny, že nemá tušení a vrazila mi do ruky sluchátko od telefonu, že si mám zkusit zavolat a zjistit to. „Proboha kam?“, zděsila jsem se. Telefonování nesnáším v rodném jazyce, natož v němčině!  Však on někdo přijde….

V 7:45 kolem mě proběhla primářka, v očích starostlivý výraz, že právě akutní sekcí rodí naše mladá kolegyně Kristy, a že by mi byla vděčná, kdybych zatím začla s vizitou. „Už jí mám skoro hotovou“, ubezpečila jsem jí a pokračovala v práci.

Na předávce jsme se sešli o něco později, ale vzhledem k tomu, že nebyl žádný příjem, uběhla rychle. Před víkendem je zvykem, projít dohromady celé oddělení včetně kojeneckého, takže se vizita o něco protáhla.

Kojenecké mají menší než u nás, všehovšudy asi 12 lůžek pro batolata a dva inkubátory. Děti se tam povalovaly jen čtyři. Diagnosy vesměs stejné jak v Čechách-průjmíky, zápaly plic, záněty uší, močovky…Přesnou léčbu jsem zatím nezkoumala, protože jsem měla dost práce s tím se v dokumentaci vůbec zorientovat.

Po vizitě si se mnou primářka sedla a začala mi vysvětlovat,  jak tady děti propouštějí. Nešťastně jsem koukala na to, jak ručně vyplňuje předtištěný papír, čímž potvrdila moje postřehy z předchozího dne. Listovala v dokumentaci a hledala, jaké všechny diagnosy by vymyslela, pak zkoumala léčbu, pak vymýšlela doporučení-jak u nás. Jenže my to všechno se samozřejmostí psali do počítače. Každé doplnění nebo změnu nemusel žádný chudák následně hledat, prostě se to tam automaticky načetlo všechno dohromady. Nevěřícně jsem pak na primářku koukala, když šla papír okopírovat, aby dala originál matce a kopii založila do papírů. To je pravěk! Vrcholem pro mě bylo, když si pak sedla k počítači a všechno to tam znovu přepsala a odklikala. A pak ať někdo tvrdí, že efektivita práce v Čechách je horší než v Německu!

Zatím jsou na oddělení jen tři starší doktorky (Primářka, Frau Schenk a Frau Kauf), které jsou v obsluze počítače evidentně nejisté-ale jakmile dorazí mladé kolegyně, zeptám se jich, proč se dělá všechno ručně. Jsem odhodlaná bojovat za moderní techniku!

Během dne jsem se dostala k jednomu porodu (ošetřování novorozence provádí podobně jako u nás, místo erárních tenkých klasických plen ale používají bílé tlusté froté ručníky), propustila za asistence Frau Schenk dvě další děti a byla odeslána k přijetí „bolestí břicha“. Všechnu práci jsem ale zatím dělal jen napůl-zeptala se, vypsala, vyšetřila-jen to, na co stačily moje jazykové schopnosti, a zbytek přenechala starším. Cítila jsem se díky tomu trochu provinile, ale přesvědčovala jsem se, že to den ode dne bude lepší, a že teď po mě prostě nemůžou chtít všechno naráz. Nezvládnu matce vysvětlit, jak se chovat po propuštění dítěte s kolapsovým stavem-jednak mi chybí slovní zásoba a jednak ani netuším, jaké postupy tady mají zaběhlé. Neznám telefonní čísla na objednání EEG, nevím, jestli plánují neurologickou kontrolu, nevím, kde leží město, ze kterého pacient pochází a pod který rajon tak spadá. Topím se. Ale tempo za tempem se přibližuju ke břehu….

2

Každodenní plynulost a zajetá rutina, se kterou člověku ubíhá čas v domácím prostředí tady troskotá na maličkostech. Neustále jsem se zarážela v půlce automatismů a uvědomovala jsem si, jak jednoduše díky tomu vypadám. Hrozný pocit. Nic tady v cizím jazyce není samozřejmé. Člověk ztrácí spontánnost a nezbude mu než se dobrovolně před okolím (i před sebou samým) degradovat na poněkud simplexní osobnost. Nedostatečná slovní zásoba je příšerný hendikep.

Zamířila jsem k tříleté holčičce, která ocucávala rohlík s máslem, naklonila se ní něj a místo abych začla mluvit, zaraženě jsem na ní koukala a v hlavě hledala slova. Vím, jak si v restauraci objednat řízek, na nádraží koupit lístek a v hotelu zarezervovat pokoj. Umím německy vyprávět o rodině, práci nebo dovolené. Ale jak mám německy spontánně a bez okolků říct: „odlož teď na chvilku ten rohlík, dojíš si ho potom. Vyskoč si na postel, potřebuju ti prohmátnout břicho….?“ A tak jsme se chvilku jen tak pozorovali, až jsem to vzdala a mávla rukou: „…přijdu později…“. Připadala jsem si jak idiot. Ne, já tak i vypadala.

Všichni okolo, dospělí i děti, ze sebe s úsměvem a na půl huby vypouští tyhle každodenní konverzační obraty a já se je marně snažím rozluštit a vrýt do paměti. Zajímavé ale je, že slovní zásoba se doslova hodinu od hodiny sama od sebe rozvíjí. To, co jsem nedokázala vymyslet ráno při vizitě, mi odpoledne docela automaticky šlo samo z pusy. Občas sice s gramatickou chybou, na kterou děti pokaždé zůstávají vyjeveně koukat, ale se zachovaným smyslem, což je hlavní. Připadala jsem si jako ve snu - chci si lehnout na učebnici němčiny a po probuzení jí umět. Jde to. Samo. Ale trochu to bolí…

Vizitu jsme s Frau Schenk dokončily chvilku po osmé a odebraly se na lékařák. Den tady mají uspořádaný trochu jinak – začínají v sedm hodin, kdy si všichni doktoři projdou sami oddělení a zapíšou nález do papírů. Pak se sejdou na lékařáku, kde služba předá zprávy o tom, co se dělo přes noc. Nikam se nespěchá, pije se u toho kafe a prokládá se to historkami z domova i ze světa...

Okolo deváté se odchází na společnou vizitu, kdy se nad každým pacientem diskutuje, doplňuje ranní zápis, případně si na pacienta každý ještě znova šáhne, pokud nebylo něco jasné a plánuje se, co s ním dál. Po vizitě už je stav stejný, jako v Čechách-propušťáky, příjmy, sona, porody, odběry - co je potřeba.

Při předávce jsem se sice chytala víc než tehdy během hospitace v září (tedy tehdy, kdy jsem nabídku k práci v téhle nemocnici dostala a byla pozvaná na pracovní pohovor a prohlídku oddělení), i tak jsem ale byla ztracená. A to nejen tím, že všichni mluví rychle, ale i pro to, že tón řeči každý přirozeně sem tam ztlumí, spolkne část slova, nebo zakašle. Je nesmírně vyčerpávající se celých osm hodin v kuse intenzivně soustředit na každé slovo, které zaslechne, ale polevit se nedá. Chytnout se v konverzaci zpátky je totiž nesmírně těžké. Z předávky jsem pochopila, kolik se na oddělení dostalo nových pacientů a zhruba s čím. V některých částech projevu jsem ale vůbec netušila o čem je řeč, a tak jsem jen doufala, že se mě nikdo nebude na nic ptát...

Vzhledem k tomu, že se primářka vrátila z dovolené, se každý pacient na společné vizitě referoval podrobněji, než obvykle. Naprosto mi to vyhovovalo. Měla jsem propisku přitisknutou k tlustému bloku a neustále si psala poznámky.

Všechno je tu nové a jiné. Každý detail, každé na první pohled nepodstatné slovo v dokumentaci, barva, zkratka, odkaz, malůvka-všechno má nějaký význam-jak u nás-tady se to ale na člověka hrne současně se záplavou cizích slov, jiných postupů nebo pozměněných názvů léků. A když něco není jasné, musí to člověk buď odvodit, nebo si vybrat vhodný okamžik na dotaz. Odpověď většinou přijde polohlasně, ve formě zadrmolení něčeho, čemu člověk na první pokus taky nerozumí.

V dokumentaci jsem třeba objevila E v kolečku. Během řeči jsem zachytila slovo Entlassung. Pochopila jsem, že pacient možná půjde domů. Že by to teda znamenalo „propustit“? Mé poznámky připomínaly šifru - neznámá zkratka vysvětlená neznámým slovíčkem. Napsaným správně? To přeložené mým odhadovaným českým ekvivalentem a otazníkem na vyhledání ve slovníku, až budu mít klid…

Když se ruch na oddělení trochu uklidnil, začala jsem se zajímat o to, jestli si nemám zajít na osobní oddělení vyřídit nějaké formality, vyzvednout prádlo, cedulku, razítko a podobně. Překvapilo mě, že primářka jen zavrtěla hlavou, že neví a odkázala mě, ať se tam jdu poptat. Neohroženě jsem nakráčela před kancelář Herr Schulz a až po zaklepání si uvědomila, že nemám připravenou vůbec žádnou řeč v němčině. Pořádně jsem ani netušila, co po něm vlastně chci…Nešťastně jsem čekala na pokyn „dále“ smířená s tím, že budu opět vypadat jako blbec, mlít něco z cesty a nesouvisle koktat v holých větách…

Herr Schulz je ale naštěstí docela sympatický chlap. Jednal se mnou už tenkrát na pohovoru v září, a už tehdy, se svojí mizernou němčinou, jsem v konverzaci s ním ztrácela ostych.

A i teď mě odzbrojil širokým úsměvem a srdečnou větou: „Áááá, Frau Karolova, herzlich willkommen….!“ Usadil mě do pohodlného křesla, přisedl si naproti a začal se vyptávat na cestu, dojmy z oddělení, ubytování v hotelu a vyřizování aprobace. Mluvil sice rychle, ale nesmírně čistě a zřetelně, používal známé slovíčka a k tomu vtipkoval. Konverzace byla uvolněná a přátelská, překvapeně jsem ze sebe sypala větu za větou, což na závěr spontánně ohodnotil“ „Mluvíte velice, velice dobře. Naprosto plynule, to je výborné….“. Bože můj, já? Je to vůbec možné, že někdo pochválil mou mizernou němčinu?

Přesunuli jsme se pak o kancelář vedle, kde mě přenechal dvěma úřednicím na vyřízení smluv. Vzhledem k tomu, že ještě nemám pracovní povolení, jsem v nemocnici vedená jako praktikant. Musím mít založené německé zdravotní pojištění a sama si ho hradit. Ostatní druhy pojištění, sociálku a bankovní konto si začnu vyřizovat až po podepsání pracovní smlouvy. Šla mi z toho hlava kolem, ale nakonec jsem všechno pochopila. Poprosila jsem nakonec o doporučení nějaké zdravotní pojišťovny, u které bych se mohla tady ve městě zaregistrovat a paní byla tak ochotná, že mi dala i plán města a označila mi cílové místo křížkem. Při rozloučení navíc poznamenala, že do pojišťovny (kterou mi vybrala) zavolá a vysvětlí jim mojí situaci, abych to měla jednodušší.

Po návratu na oddělení jsem zjistila, že se očekávají čtyři příjmy. Tři z toho tvoří jedna rodina se střevní virózou. Frau Schenk mě poslala napřed, ať se s nima zatím přivítám, vyšetřím je a začnu zpovídat, než za mnou dorazí.

Cestou k ambulanci jsem došla k závěru, že další z věcí, kterou budu muset po práci udělat, je seznam slovíček k jednotlivým diagnosám. Nebyla jsem totiž schopná přijít na nic, o čem bych si mohla na zadané téma s celou rodinou vykládat. Měla jsem před očima živý obrázek vyprůjmované Němky se třema dehydratovanýma dětma, která mi oddrmolí anamnesu napěchovanou cizíma termínama typu-vsáklá stolice, žaludek na vodě nebo zvracející sousedi. Bylo mi jasné, že jí nebudu rozumět ani slovo. Před mým příchodem se ale do příjmu pustila už Frau Kauf z kojenců, nejmladší dítě už si sestřičky dokonce odnášely na oddělení a na mě zbylo jen fyzikální vyšetření tříleté a šestileté holčičky. Přivítala jsem se s maminkou a vysvětlila jí, že jsem z „Čech“ (bože, zní to s takovou jak z „pralesa“) a poprosila jí, jestli by se mnou mohla mluvit pomalu a zřetelně. Maminka mávla rukou, že mluvím dobře a všemu, co jsem zatím řekla rozumí a předala mi děti k vyšetření. Obě holčičky mě s důvěrou pozorovaly a čekaly na moje rozkazy. Vysvětlila jsem té starší, že se na ní jen podívám, zmáčknu břicho, nebudu dělat nic, co bolí a poprosila jsem jí, ať se vysvleče a lehne si na lehátko. Fascinovaně jsem pak sledovala, jak to skutečně dělá. Ona mi opravdu rozuměla! Bylo nesmírně roztomilé poslouchat, jak mi v němčině odpovídá na moje dotazy během vyšetřování. Mluvila měkce, pomalu a kňouravě, jak to dělají děti všude na světě a já byla zaposlouchaná do její dokonalé němčiny a snažila si zapamatovat obraty, které používá. Vypadalo to, že žádnou jazykovou barieru nevnímá. Byla to ve skutečnosti moje první opravdová konverzační zkouška naživo a já si uvědomila, co je na ní tak vtipné. Bylo to, jako se učit ovládat nové auto, nebo počítač. Zadat rozkaz a počkat na reakci. Než jsem něco řekla nahlas, zrekapitulovala jsem si to v hlavě, vyslovila to a pak pozorovala, jestli to byla blbost, nebo ne. Dýchej zhluboka se řekne-  „Atme bitte tief “, nebo „ Atme bitte tief ein“ ….? Zkusila jsem tu první možnost a když jsem zaregistrovala její nejistotu, usoudila jsem, že druhá věta by byla určitě lepší. Nebo jsem to jen špatně vyslovila? Nebo jen neumí dýchat zhluboka? Jak se řekne „obleč se“? Aufziehen, anziehen, ausziehen, umziehen nebo jen ziehen? Chvíli jsem mlčela, a pak jí řekla: „hmm…vem si šaty a…(a ona opravdu jako stroj vzala šaty a vyčkávavě čekala)….můžeš se….“-ukázala jsem na sebe a maminka za mě dokončila směrem k dítěti: „zieh dich jetzt wieder an…“.

„Ja…“ pokývala jsem souhlasně hlavou a v duchu si opakovala: anziehen, anziehen,“ obleč se“ se řekne anziehen….

Dovyšetřila jsem pak ještě tu menší, koukla oběma do uší na bubínky (což tady v Německu dělají povinně u každého příjmu), změřila jim teplotu (ovládání ušního teploměru, který u nás nemáme, mi taky dalo trochu zabrat) a připravila set na odběry krve (který je úplně jiný než u nás).

S pícháním kanyly mi pomohla Frau Schenk. Zavedení je stejné, ale odběry provádí mnohem elegantněji. Jednotlivé zkumavky jen našroubují na spojovací článek od kanyly a krev nechají pod tlakem vypustit. Člověk to zvládne sám a jednou rukou. Taky k lepení používají jen dvě náplasti, případně ruku obmotají samodržícím obvazem-každá maličkost ale musí stát příšerné peníze…můžou si to dovolit, no.

Slibovaný čtvrtý příjem přišel po patnácté hodině. Byla jsem na jeho provedení opět odeslána o samotě a tentokrát s maminkou opuštěná skutečně i zůstala. Opět jsem jí hned v úvodu ozřejmila, kdo jsem a poprosila, aby mluvila pomalu, že ještě neumím moc dobře německy. „Oh!“ mávla velkoryse rukou, „mluvíte výborně, rozuměla jsem naprosto všemu!...“ a spustila proud vyprávění, co její dítě trápí, kdy to začalo, jak, čím, kde byli, co tam dělali, nedělali, co se zjistilo, nezjistilo a co by chtěla od nás. Rozuměla jsem asi každému pátému slovu, ale paní si vůbec nevšímala mojeho zoufalého výrazu a líčila obtíže dál a dál, až jsem nakonec rezignovala, chápavě přikyvovala a občas poznamenala: „ opravdu?..“ nebo „hmm…“ případně „zajímavé…“, aniž jsem tušila, co mi chce říct….Pochytila jsem ale, že přišla s desetiletým klukem, který má zápal plic, opakovaně se to táhne už potřetí za poslední půlrok, bral už 2x antibiotika a protože se to nelepší, poslala je obvoďačka sem. Zbytek balastu jsem nezkoumala a lehkovážně ho vypustila z hlavy-příjmové papíry dnes prostě odmítnu vyplnit-beztak by výsledek stál za houby. S Frau Schenk jsme to pak společně daly nějak dohromady a já před čtvrtou konečně s úlevou opustila bitevní pole….

1

Jaké to je, opustit domov, rodinu, pevné pracovní místo, všechny zajeté koleje a vyrazit vstříc neznámému. Zkusit začít nanovo, v cizí zemi. Vydat se do zahraničí a věřit, že bude líp. Děkujeme, odcházíme. Jo, tím to tehdy začalo.

Na nádraží v Nordhausenu jsem dorazila za tmy. Z vlaku se mnou vystoupilo jen pár lidí, hala byla temná, prázdná a než jsem se s mým obřím kufrem vymátožila ven, tak i dočista opuštěná. Uličky města jen spoře osvětlovaly lucerny na domech, výlohy byly zhasnuté a cesty prázdné. Drkotání mojeho kufru se rozléhalo do širokého okolí, nikde ani živáčka. Cestou jsem potkala všehovšudy asi pět aut, čtyři lidi a jednoho psa.

Při přestupech ve vlaku mi kufr přišel sice těžký, ale zvládnutelný. Teď, na konci dne, jsem ho za sebou táhla, kolečka se zasekávaly mezi dlažebníma kostkama a já nechtěla uvěřit tomu, že je cesta do nemocnice tentokrát tak nekonečná. Nordhausen jsem si poprvé prošla před třemi měsíci - poté, co jsem absolvovala přijímací pohovor s primářkou. A připadal mi jako romanticky malebné městečko. Druhé setkání s Nordhausenem mě vrátilo do reality. Byla jsem zpocená od hlavy až dolů, šála se mi neustále zamotávala do kabely s notebookem, jedna z rukavic se mi roztrhla a mezi kolečka kufru se mi zadřel kámen a vyřadil je z provozu. S vypětím všech sil jsem kufr dotlačila před Dětské oddělení místní nemocnice a dál pokračovala bez něj, připravená si vyzvednout klíč od pokoje a tam se nadobro svalit. Sestřička se se mnou srdečně pozdravila, dokonce si pamatovala i moje jméno a slíbila, že zavolá doktorku, která právě dělá příjem. Na lékařák mi přinesla horký čaj a ujistila se, že mi nic nechybí. Byla strašně milá.

Doktorin.Frau Schenk dorazila asi za patnáct minut. Vyptala se mě na cestu, překontrolovala, že vím, kdy mě zítra očekávají, a pak mi sdělila, že můj pokoj je zarezervovaný v centru města…Několikrát jsem nechápavě zamrkala, stále ještě nevzpamatovaná z vyčerpávající cesty k nemocnici a zeptala jsem se: „Já tentokrát nebudu bydlet tady v budově, jako posledně během hospitace?“ Frau Schenk se na mě usmála a odpověděla: „Ne, nemocnice vám objednala pokoj v centru města, v Hotelu Katarina….“

No nebýt k smrti vyčerpaná, i bych se za to souznění mého a hotelového jména dojatě usmála. Takhle jsem na její dotaz, zda vím, kde hotel Katarina je, jen odevzdaně hlesla: „Ano, vím přesně, kde to je…“ Neboť jsem se kolem něj zhruba před půl hodinou vlekla, dodala jsem vyčerpaně v duchu. Frau Schenk se se mnou s úsměvem rozloučila a já se nešťastně vrátila ke svojemu zhroucenému kufru. „ Tak pojď, tady nás nechtěj…“ zvedla jsem ho rezignovaně a odšourala se pryč.

 Hotel Katarina je malý příjemný rodinný podnik uprostřed Nordhausenu. Dorazila jsem do něj po deváté večer, a vypadalo to, že starší pán na recepci čeká jen na mě. Vřele mě uvítal a vyptával se, zda proběhlo vše v pořádku, protože můj příjezd měl nahlášen dřív. Vyřídili jsme nezbytné formality, pak se zadíval na můj kufr a s povysunutým obočím se zeptal: „Je těžký?“ Opřela jsem se o něj a s výrazem - co myslíš? - poznamenala: „Ein bisschen…“. Majitel se na mě usmál a zasnil se - „z vašeho pokoje je překrásný výhled. Nejlepší, co můžeme nabídnout…“ Nahodil si se mnou kufr do náručí, zadíval se na temné schodiště a dodal: „…bydlíte v posledním patře….“.

Výhled jsem bohužel ještě nevyzkoušela. V noci toho moc vidět není a ráno před sedmou je během prosince samozřejmě tma. Usnula jsem jak zabitá, bohužel nějaká vyšší síla mi klidný spánek nedopřála. Digitální budík namontovaný na noční stolek totiž citlivě reagoval na poletující signál kolem mojeho mobilu a intenzivně mi to pokaždé pípáním oznámil. Když to udělal asi popáté, o půl čtvté ráno, vzteky jsem ho vyškubla ze zdi, naštvaná, že jsem to neudělala rovnou.

Ráno jsem si odstopovala trasu od hotelu k nemocnici a spokojeně došla k závěru, že cesta netrvá ani deset minut, z čehož plyne, že budu moct denně vycházet jen chvilku před sedmou. Sestřičky z ranní směny mi srdečně popřály příjemný první den a předaly mi klíče od lékařáku. Frau Schenk dorazila vzápětí a během mého převlíkání se rozpovídala, že přes noc sice nebyly žádné příjmy, ale že oddělení je momentálně narvané ve švech a personálně jsou na tom víc než bídně. Jedna z doktorek je těhotná a další nemocná. Na oddělení je momentálně jen ona, já a doktorka Frau Kauf, poletující po oddělení kojenců. Primářka se dnes vrací po dovolené, takže nemá moc přehled a nikdo se mi tak nebude moct věnovat. Ona sama je po službě, musí teď jít dělat ultrazvuky, takže mám zatím sama začít s vizitou na oddělení větších dětí, a ona že se ke mě pak přidá….

Přemýšlela jsem, kde se ve mně bere ten stoický klid, když jsem na její monolog jen kývla na souhlas, že rozumím a odebrala se vyzvednout si od sestřiček papíry. Možná mě naočkovali Rumuni z jazykového kurzu, kteří v ničem neviděli problém a neohroženě se pouštěli do každé bitvy. Nikdo ode mě přece nemůže očekávat, že to první den zvládnu. Budu dělat, co můžu, a když si nebudu vědět rady, tak se prostě zeptám, nebo to přenechám  Frau Schenk, no a co.

Dokumentaci mají vedenou jednodušeji než v Čechách. Téměř žádné administrativní kecy. Žádné souhlasy-jen místo na jeden podpis, že je rodič se vším srozuměn. Šanon se všema papírama od celého oddělení na vizitu unese člověk v jedné ruce. Každá ze složek obsahuje přehledné barevné zarážky, odkazující na odběry, plány sester i doktorů. Toť pozitiva. Obrovským a nepřekousnutelným negativem je to, že všechno píšou ručně. Příjem, status, ordinace, plán léčby, medikaci i denní vizity. Každý svým vypsaným nečitelným rukopisem plným zkratek a jiných hieroglyfů vyplňuje kolonky jak ho napadne, a tím se stává celá dokumentace naprosto nečitelná.

Dalo by mi zabrat, přelouskat celý chorobopis v němčině - s tím, že si neznámé slovíčka prostě vyhledám ve slovníku. Tady jsem neměla co vyhledávat, protože jsem ty slovíčka jednoduše ani nepřečetla. Jako když se člověk snaží pochopit japonské nicneříkající znaky. Horkotěžko jsem odšifrovala alespoň diagnozu a terapii, vše ostatní jsem prostě vzdala.

Nejdřív jsem se zašla podívat na pokoj, kde ležela šestiletá holčička s bolestma břicha a Henoch-Schoenlein purpurou a šestnáctiletá holka s oteklýma kloubama. Hned v úvodu, jsem jim stručně objasnila situaci (kdo a odkud jsem) a vzpomněla jsem si na svůj německý týden hospitace před třemi měsíci, kdy jsem na děti jen zoufale koukala, neschopná vymyslet pomalu ani ten pozdrav. Obě holky mi můj pokus o konverzaci chápavě odkývaly a zcela bez problémů se nechaly vyšetřit.

Hrdost z úspěšného prvního kontaktu s pacientem vyprchala hned,  jak jsem se usadila, abych vše  zapsala do dokumentace. Jak se, proboha, německy řekne oteklý vnější kotník, ohraničená bolest ve středním článku prsteníčku, nebo rozsáhlý zarudlý splývající výsev na kůži horních i dolních končetin? Žmoulala jsem nerozhodně tužku nad prázdnýma kolonkama a zoufale sledovala hodiny, jak nekompromisně ukrajují minuty vyhrazené k vyšetření pacientů. Bylo mi jasné, že prohlídnout celé oddělení  nestihnu ani omylem. Nakonec jsem nálezy sesmolila v latině, zbytek slovíček jsem si odskočila vyhledat do slovníku a poznačila si, co všechno si potřebuju večer na pokoji nastudovat. Bitva právě začala.